Blokové řízení aneb Právnická fakulta po deseti letech

Na nábřeží Edvarda Beneše byla zácpa. Po dvaceti minutách, kdy se kolona ani nehnula, jsem zastavila pod značkou zákaz stání: beztak stojí celá ulice, tak jakýpak zákaz. Bezstarostně jsem opustila auto a vydala se přečkat dopravní nepřízeň na fakultu svou rodnou, právnickou, střediskovou.

Kompresor bude

Je na čase, abych se přiznala: kromě psaní mám ještě jednu zásadní vášeň. Jmenuje se Mazda MX-5 NB 1.6 v elegantní tmavomodré metalíze, harmonickém béžovém interiéru a s dovětkem v podobě stylových doplňků značky Nardi. Dovezla mě v uplynulých letech všude možně. Do Pyšel u Prahy. Do Londýna. Do Kosovské Mitrovice. Do Albánie, Francie, Slovinska a do Dalmácie. S tímto autem, které právem zdobí přízvisko nejlepší roadster všech dob, jsem přestěhovala několik bytů (neptejte se, jak to probíhalo, ale přestěhovala). Vzhledem k tomu, že vinylová sklápěcí střecha utržila na tisícikilometrových trasách řadu škrábanců, ran a šrámů, rozhodla jsem se ke koupi pevné střechy řečené „hardtop“. Musela jsem pro ní z Dalmácie až na Jižní Moravu, čímž se vysoké náklady s koupí spojené vyšplhaly na neuvěřitelnou částku, kterou držím v přísném utajení a doufám v brzký bestseller, který zalepí díry na mém bankovním účtu.

Osudová z dálnice

Možná by bylo na místě přejmenovat tento blog na Metodické pokyny k chovu motorist(k)y. Ba, dávno tomu již, co jsem publikovala něco jiného než úvahy o kompresorech, hlášení o nedostatku benzínu nebo reportáže z automobilových srazů, a to si většinu zásadních otázek nechávám pro sebe (Zazimovat vůz – ano či ne? Pokud ne, pak zimní gumy: které, jaké, čí?  Hardtop: jak na hlučnost při rychlosti vyšší než 120km/h? Svízele s tlačítkem na otevírání levého okna. Jak jsem myla motor a jak jsem toho pak hořce litovala. Srovnávací test vysavačů na čerpacích stanicích v jihovýchodní Evropě. Atd.) Můj vztah s vozem Mazda MX-5 1.6 v tmavomodré metalíze a béžovém interiéru trvá už dva roky a rozvíjí se zatím daleko úspěšněji, než většina jiných vztahů. Zároveň zvýšil mé požadavky na životního partnera: je bezpodmínečně nutné, aby 1) uměl skvěle řídit, 2) miloval vozy Mazda MX-5, 3) věděl, že na barvě záleží, 4) stejně tak jako na zrychlení a výšce podvozku (kompresor zatím nechme stranou, protože stojí pade), 5) měl pochopení pro poslech velice hlasité hudby během jízdy, protože bez toho to prostě nejde, 6) nic nenamítal, že slunečné nedělní dopoledne trávím na dvoře ve společnosti kýblu, hadice, sady houbiček, hadříků, utěrek, šamponů, sprejů a leštidel, a že při rituální očistě vozu nesmím být rušena, 7) smířil se s tím, že můj vůz smí řídit jen spolehlivý, léty prověřený jedinec, který nepodřazuje a nezpomaluje v zatáčce, takže 8) akceptoval, že mu auto (možná) půjčím teprve až budeme několik let manželé a děti odrostou, 9) dovtípil se, že nejlepším dárkem k narozeninám a k Vánocům pro mě není lak na nehty, ale speciální pero pro kosmetické úpravy na laku karoserie, ev. brzdová kapalina nebo, v případě narozenin kulatých, 17palcové lité disky na kola, 10) měl radost, že jeho žena neutrácí tisíce za boty a kabelky, ale za benzín, technickou, servis a pojištění.

Otázka benzínu

Dočkala jsem se své velké chvíle: mou kamarádku ze Záhřebu, editorku známého společenského magacínu, zaujalo mé zoufalé literární počínání mezi olivami a vinohradem v Dalmácii natolik, že se rozhodla napsat o tom článek. Text měl být obohacen fotografií, a tak jsem byla požádána, abych se dostavila do jedné záhřebské kavárny, pokud možno v žánrovém převleku za zemědělce-intelektuála. Došlo mi, že jde o vynikající příležitost, pročež jsem nemeškala a vyrazila. Na 422. kilometru chorvatské dálnice A1 mi však došlo ještě něco dalšího. 
Byl to benzín Natural 95.