Na nábřeží Edvarda Beneše byla zácpa. Po dvaceti minutách, kdy se kolona ani nehnula, jsem zastavila pod značkou zákaz stání: beztak stojí celá ulice, tak jakýpak zákaz. Bezstarostně jsem opustila auto a vydala se přečkat dopravní nepřízeň na fakultu svou rodnou, právnickou, střediskovou.
Dávno jsem tam nebyla. A přestože během studia můj vztah k fakultě nebyl nijak mimořádně srdečný, už u hlavního vchodu mě obestřela nečekaná vlna nostalgie a něhy. Stále stejné pokuřující a klikající hloučky studentů přede dveřmi, stále stejné postavy ploužících se starých akademiků s rovnováhou vychýlenou ve směru aktovky nadité zažloutlými lejstry. Ale přeci jen se něco změnilo: v dolíku pod průčelím vznikla Literární kavárna! Bylo to jako by fakulta vyvěsila nad bránu transparent „Vítáme ztracené vlastence, dobré rodáky a spisovatele“.
V Bazénu panoval umírněný ruch, který tam odjakživa panuje v čase přednášek. Kdo asi vykládá ve Stovce? Vzala jsem to po schodech do druhého patra a vklouzla do boční galerie, která jako vždy nabízela kvalitní akustiku, přehled o počtu a složení studentů, a hlavně možnost nepozorovaně se vytratit. Ale měla jsem štěstí: padla jsem na Římana. Na Skřejpka. Vykládal s cicerovskou přesvědčivostí o Theodosiánském kodexu a já si vzpomněla na všechny římskoprávní hlášky a příhody, kterých jsem byla svědkem za dob mých studií. (Vybavila se mi například situace ze státnic, kdy se dobrosrdečný Dr. Bělovský snažil vykutat z čísi duté hlavy výraz „solárium“ a tak se zeptal – Kam se, slečno, vydáte, když se chcete v zimě trochu opálit? – a slečna odtušila: Na hory!) Pohlédla jsem dolů do parteru. Profesoru Skřejpkovi čelila centurie studentů vyzbrojených štíty – obrazovkami notebooků. (To za nás nebývalo. Každý, kdo přišel do školy s počítačem byl exot a exhibicionista, kterého ovšem nebylo radno si znepřátelit, protože jako jeden z mála měl poznámky v čitelné a šiřitelné podobě). Ze stovky studentů jsem napočítala čtyřiašedesát laptopů, dokonce i dva ipady se vyskytly. V galerii bylo laptopů osmnáct. Stála jsem v zadní řadě, takže jsem dobře viděla do všech obrazovek. Nevím, co mě vedlo k dedukci, že notebook do školy nositi = poznámky z přednášek činiti. Poznámky si nedělal nikdo. Všichni byli na facebooku. Nebo jinde. Naplno koncentrován a přítomen v sále byl jen zlomek lidí. Vydýchaným vzduchem se naopak vznášela nevyřčená kolektivní otázka: proč jsem tady? To bývalo na přednáškách z dějin i za nás. Římské právo je zajímavé a „chodit na Skřejpka“ odjakživa patřilo k zábavnímu základu prváku, ale oni, stejně jako kdysi my, zřejmě nevidí spojnici mezi pochopením zákeřností Theodosiánského kodexu a úspěšným uplatněním kdekoli v praxi. Proč s tím někdo něco neudělá? – táhne mi hlavou, když se ze Stovky nenápadně vytrácím zpět na chodbu.
Prohlížím si štítky na dveřích. Moc změn na nich nevidím. Stejná jména, stejné tituly. Jen u některých je místo konzultačních hodin uvedeno „konzultace dle domluvy“ a nebo je tam jen jméno. Když si uvědomím, kolik let musí dnes být některým vyučujícím, kteří již za mých studentských let byli kmety, zmocní se mě pochybnost, jestli jsou vyučující bez konzultačních hodin vůbec ještě naživu – jestli štítky s jejich tituly a jmény nezůstávají na dveřích jen jako ctihodná mementa, akademické náhrobky, které se nehodí strhávat, protože v některých případech může jít o to jediné, co po dotyčném na akademické půdě zbylo. Ale není to tak: projdu kolem někdejších dveří prof. Cepla, nic na nich nevisí.
Se strnulostí a mauzoleární náladou kontrastují nástěnky studentských spolků. Elsa a Common Law Society pořádají minimálně jednou týdně nějaký zajímavý počin – přednášku, konferenci, filmovou projekci, a když vidím atraktivní témata i výběr pozvaných hostů, skoro bych se přihlásila na fakultu znovu. Za nás prožívaly spolky svou dobu kamennou, takže právní kliniky, moot courty nebo návštěvy soudních jednání byly málem považovány za módní výstřelky.
Navštívím své oblíbené slepé rameno ve druhém patře, kde je nástěnka Katedry mezinárodního práva veřejného. Brousím si zuby, že se dozvím, co je nového. Bože, jak ten čas letí! Je to vůbec možné, že na přednášky z mezinárodního práva jsem chodila přesně před deseti lety? Podívám se na nástěnku, která atraktivní formou s barevnými fotografiemi informuje o závěrech semináře MPV v Českém Krumlově. A ptám se s hrůzou znovu: Je to vůbec možné, že tady celých deset let visí naprosto tatáž nástěnka?? Seminář se totiž konal právě v roce 2001. Pravda, slábnoucí barevné fotografie jsou zajímavým svědectvím o tom, jak vypadali členové katedry zamlada. Ale přeci jen – nebylo by načase…? Napadne mě, že se život katedry možná přenesl do virtuálního světa, zatímco každý ví, že fakultní zdi jsou jen skanzenem dění před deseti lety, nástěnky a evakuační plány se nemění, a že pozadu jsem tu možná jen já.
Nástěnka přede dveřmi docenta Gronského se taky nezměnila: stejně jako před deseti lety, i dneska pátrá-radí-informuje a burcuje. Prolétnu titulky aktuálních výstřižků: Realpolitika v Libyi, O privatizaci demokracie. Uprostřed toho všeho se skví Shakespearův sonet - Znaven tím vším už chci jen smrt a klid / jen nevidět jak žebrá poctivec / jak pýchou dme se pouhý parazit / jak pokřiví se každá čistá věc (celé znění zde). Povzdechnu si a konstatuji, že sonet je patrně ta nejhodnotnější věc, na kterou jsem na chodbách Právnické fakulty narazila.
Zaťukám na dveře. Docent Gronský mě vítá, vypadá pořád stejně – nestárne, skoro by se zdálo, že naopak. Možná je to jeho permanentním stavem neklidu, zdravého rozčilení, nábojem kritického myšlení, kterým dokáže zasáhnout studenty. Vprostřed našeho rozhovoru dorazí roztřesený posel spolku Elsa a předává docentovi pozvánku na tradiční Pochod na Říp. Děkuje. Šel by. Ale ze zdravotních důvodů bohužel nemůže. Posel je smuten, ale chápe. Studenti se těšili. A těch, kterým by osobně doručili pozvánku, asi moc není.
Bavíme se ještě chvíli o politice a o fakultě, zatímco dojem z politického dění vyjádříme vzájemným povzdechem, budoucnost fakulty snad není tak černá, jak se mi může zdát. Prý je tu spousta mladých talentovaných lidí, kteří umí učit – a vysype z rukávu bezmála deset jmen. Tak vida. Navíc se dovídám, že příští čtvrtek v osm se koná má oblíbená přednáška o ústavní kontinuitě. Znamenám si do kalendáře. Těším se, že po deseti letech půjdu „na Gronskýho“.
Dopravní zácpa na nábřeží se v mezičase dala do pohybu, takže jsem vyrazila ke svému autu. Bylo bohužel obuto Městskou policií. Vytočila jsem číslo služebny. Prý přijedou za půl hodiny.
Tak jsem se vrátila k fakultě a zamířila do literární kavárny v podzemí. Ano, zde je moje místo. Snad bude půlhodina stačit, abych z hlubin paměti vylovila vyčpělé znalosti o blokovém řízení.
Žádné komentáře:
Okomentovat