Někdy se ptají autorů, který text pro ně byl vůbec nejtěžší. A autoři často odpovídají: každý text byl nejtěžší. Nedovedou vybrat jeden, který by jasně vyčníval. Já svůj nejtěžší text znám. Obtížností se nemůže měřit s čímkoli jiným, co jsem kdy psala. Vzpomínám na dny, kdy jsem se s ním rvala, kdy jsem si byla jistá, že to nedokážu, a když jsem ho konečně napsala, věděla jsem, jak je nedostatečný – uvědomila jsem si ve vší tíze a smutku, že i nejvybranější, nejtrefnější slova někdy nestačí. Ten text má jen jednu stránku. Je to řeč, kterou jsem psala, když zemřela moje babička, a kterou jsem četla na jejím pohřbu.
Paní v kanceláři Pohřební služby to zaskočilo. Dvakrát se ubezpečovala, jestli jsem si skutečně jistá, že chci projev napsat a přednést sama, a jemně mi naznačovala to, co jsem tušila, a sice že jde nejspíš o mnohem náročnější úkol, než si vůbec dovedu představit. Zajímavé; u výběru rakve, hudby a květin se mezi pozůstalými příbuznými rozvila téměř zábavná, mile hašteřivá debata. Protože pohřeb – odpusťte mi tu drzost – to je pro většinu vzdálenějších truchlících bohužel jen působivá audiovizuální show. Pro ty, kteří k zařizování pohřbu přijdou jako slepí k houslím, je docela hezké listovat katalogem květinových aranžmá a fantazírovat, jestli by zemřelý byl spíš pro červené růže nebo ty sytě fialové gerbery, obzvlášť, pokud je to vůbec první květina, kterou mu za celý život objednávají. „Ave Maria nebo Te Deum?“ - „Byl bych pro věnec Harmony a rakev Jíva. To měl soused a byl, teda, velice spokojenej.“ Náklady za pohřeb jsou obvykle vysoké, takže snadno umlčí vnitřní hlas svědomí, pokud by se náhodou ozvalo s malichernou připomínkou, že jsme babičku naposledy navštívili před rokem, když se rozhodla podělit mezi vnoučata zůstatek na svojí vkladní knížce. Jen ten nejužší okruh lidí ví, že na kytkách nezáleží, protože se prodýchal měsíci nebožtíkova utrpení, učil se napichovat kanylu a mazat proleženiny, nasákl pachem nevyhnutelného, blízkostí smrti, která týdny vibrovala v éteru a rušila rozhlasové vlny jako příchozí hovor, který nechceme vzít. A pak? – „Ty věnce měl, teda, opravdu hezký, pán,“ - řekne příbuzná po čímsi obřadu. „A manželka jak plakala!“ Zatímco Blesk zvěstuje národu, že zesnulý slavný herec měl „Pohřeb s otevřenou rakví!“ a doplní rozmazanou fotografií pořízenou oknem, ze stromu u obřadní síně strašnického krematoria.
Nemálo je i těch, kteří se už paní na pohřební službě ptají, kdo bude projednávat dědictví, a že jsme tak smělí - kolik tak dělá notářská odměna?
Pohřební řeč je oproti tomu jasná jako facka, bez dotazů a bez debat: každé krematorium má smutečního řečníka, který ovládá spoustu vhodných univerzálních souvětí a dovede je přednést s univerzálním soucitem. Nerozbrečí se. Takže to bude hezké a důstojné. Nebude to trapné. Audiovizuální show nebude kromě obligátního pláče z první řady ničím narušena.
„Jste odvážná,“ uzavřela nakonec paní na pohřební službě, když jsem ji ujistila, že se řeči opravdu zhostím. Ptala jsem se, jestli nemá nějaké pokyny nebo projevy, které bych si mohla přečíst. Nic neměli. Nebývá prý zvykem, aby měl proslov někdo z blízkých. Prý mám hlavně dýchat zhluboka.
Sedla jsem si doma k počítači a několik dní čelila zoufalství. Věděla jsem, co chci říct. Ale přestože slova jsou mým denním chlebem, nenacházela jsem ta správná. Napadlo mě několik oslovení a forem. Ale všechny jsem postupně zavrhla. Klikala jsem po internetu a kromě pár všeobecných rétorických rad jsem nenašla vůbec nic. Jako by nikdo nikdy žádný smuteční proslov zemřelému blízkému nepsal a nebo psal, ale nechtěl se dělit o své dojmy. Chápala jsem to. A vyrazila do Smíchovského krematoria.
Přišla jsem pozdě – poslední pohřeb toho dne právě skončil. Hosté se rozcházeli. Když jsem bezradně stála před nástěnkou s rozpisem jmen zemřelých pro tento den, ozval se za mnou hlas: Hledáte někoho?
Nemohla jsem říct, že hledám inspiraci pro smuteční projev svojí babičce, ale vlastně jsem to řekla. Hlas patřil řečníkovi Smíchovského krematoria. Co by mi poradil?
„To nejtěžší už máte za sebou,“ řekl. „Protože jste se rozhodla. Vaše babička by vám byla vděčná.“
Z očí mi po tisící vyhrkly slzy, protože jsem si vzpomněla na všechno, za co já vděčím babičce a odmítala jsem se smířit s představou, že to jediné – to poslední, co pro ni na oplátku můžu udělat, je přednést projev na jejím pohřbu.
„Teď prostě jen napište pravdu a přečtěte ji pomalu, tak pomalu, jak jen dovedete,“ poradil mi řečník. „A nebojte se. Věřím, že to zvládnete.“ Usmál se a zmizel jako smrt.
Proseděla jsem hodiny u babiččiny prázdné postele, dokud jsem nevybolela pravdu.
A pak jsem najednou stála na místě řečníka, mezi katafalkem a plným sálem lidí. Podívala jsem se k rakvi. Vybavila jsem si okamžiky, kdy babička umírala a těch spoustu dní předtím, měsíce a roky, kdy bydlela u nás, kdy se o ní máma starala, ale i roky dávno minulé, kdy babička pečovala o nás, vzpomněla jsem si na vyprávění z jejího dětství. Najednou jsem viděla celý její těžký, přetěžký život před sebou a viděla jsem i svůj život, o tolik pohodlnější a svobodnější, dík obětem, které přinesli ti, co žili přede mnou. Kdybych se tady a teď rozplakala, nad čím by to vlastně bylo? Znovu jsem se podívala na lidi v sále. Kdo vůbec jsem, abych neunesla tuhle chvíli – chvíli, která bledne ve stínu všech ostatních chvil života mojí babičky? A nakonec, není to vlastně výsada, privilegium, že tu smím mluvit právě já? Mohli se o to poprat, celá rodina a příbuzenstvo. Ale kdo ví. Možná, že by babička chtěla, abych tu teď stála právě já. A chtěla by, abych to zvládla.
Tak jsem to zvládla. Mluvila jsem k babičce, mluvila jsem pomalu a mluvila jsem pravdu – řekla jsem, za co jí vděčím, za co jí vděčíme my všichni, a že se budeme snažit ji nezklamat. Tím, jak budeme žít.
…
V následujícím roce odešli další tři lidé, kteří mi byli blízcí. Necelý měsíc po smrti mojí babičky jsem svoje řečnické postřehy předávala dceři Ládi Smoljaka, která měla na jeho pohřbu nádherný projev a přednesla ho s odvahou, před kterou smekám. V říjnu loňského roku tragicky zahynul můj vzácný kamarád Pavel, mladý kněz. A po něm teta Alenka. Ani na jednom z posledních rozloučení nemluvil anonymní profesionální řečník, ale vždycky někdo blízký, ten, kdo zemřelého osobně znal. Pro všechny, kteří se rozhodli promluvit, to bylo těžké. Ale udělali správné rozhodnutí a jejich zesnulí, na které dneska vzpomínáme, jsou jim třeba někde, odněkud vděční.
Prý se má jít na hřbitov zapálit svíčka. Nevím, jestli půjdu právě dnes. Mramorové pomníky u mě vzpomínku na zemřelé obvykle nevznítí. Mám jiná místa, jiné chvíle. Na babičku ráda vzpomínám třeba u moře, které strašně milovala. Na Láďu v Divadle Járy Cimrmana, po představení, když se vyprázdní sál a zůstane jen tiché tepání zdí, které pamatují všechny jeho režisérské výtky a gesta. Na Pavla v kostele v jedné zapadlé moravské vsi. A na tetu Alenku nad vánočním cukrovím, protože ho uměla nejlíp na světě. Vzpomínky na ně mě často vrací do reality, když vykolejím a zabývám se nepodstatnými věcmi, hloupostmi, které nemají cenu.
Uvědomím si, že cenu má žít s citem a s rozumem, se sebou a s druhými, a hlavně tady a teď. Být vděčný za každý den, protože nakonec – ať už to bude pět minut nebo padesát let – skončíme všichni v rakvi Jíva. Když budeme mít štěstí, pronesou nad námi pomalým hlasem projev, který bude pravda.
Žádné komentáře:
Okomentovat