Poselství dobrého básníka

Ano, je to recyklace, ale zato je aktuální: dnes zazní v pražské premiéře dalmatské houslové melodie se zpěvy (nebo naopak - podle kvality a množství přítomného červeného vína), a to v Salmovské kavárně (záměrně to hlásím na poslední chvíli, protože mám trému velikou, ó velikou; myslím, že zbývají cca poslední dvě místa, takže kdo by chtěl, ať to ani nezkouší - v případě úspěchu bude včas a řádně oznámeno repete). Kde naopak zbývá posledních míst dost, je kavárna U Chlupatýho ducha, kde budu zítra, 1.3. od 20h číst z Totál Balkánu, a kdo by chtěl přijít, bude vítán.


Než se spisovatel proslaví, musí se nějak protloukat. Několik let jsem se protloukala jako právnička, načež jsem se rozhodla to risknout, zabořit prsty do klávesnice, nasadit protihluková sluchátka a psát – psát celý den a každý den, žít z úspor a nedělat nic jiného. Přešlo mě to po půl roce, lépe řečeno – po šesti měsících mi došly úspory. Ujala se mě má laskavá rodina, která pochopila, že se stejně na nic jiného než na psaní nehodím, a tak je třeba doufat, že v oboru prorazím.

Když jsem svéhlavě přesídlila do Dalmácie, bylo třeba se poohlédnout po práci, která by a) mi umožnila přežít, b) se nemusela vykonávat načerno, c) nerušila můj celodenní program (psaní) a za d) nevyžadovala příliš komunikace v chorvatštině, kterou sice ovládám, ale s mírou.

Najít činnost, která by splňovala všechna kritéria, se zdálo nemožné. Noční rybaření a lov olihní, ve kterém jsem se vypracovala na solidní úroveň, splňovalo položky b) – d), ale o přežití nemohla být řeč, pokud jsem tedy nechtěla jíst několik měsíců trojkombinaci lignje na žaru – pržene lignje  - punjene lignje, nehledě na to, že některé dny jsem kromě zánětu dutin nechytila vůbec nic.

Jeden drzý místní člověk se mi snažil vlídně namluvit, že by rád koupil moje auto, a to za cenu téměř dvojnásobnou, než za kterou jsem ho pořídila, a aby drzosti nasadil korunu, nonšalantně povytáhl z kapsy štůsek bankovek. Vynadala jsem mu a vysvětlila, že prodat mou Mazdu MX-5 1.6 v tmavomodré metalíze odstínu K12 s doplňky Nardi a barevně sladěným hardtopem je naprosto, ale naprosto vyloučeno, neopovažujte se mě dráždit! Auto je inspirace. Auto je má jediná radost, když žádná jiná radost není k mání. Autu jsem barevně přizpůsobila celý šatník a botník. Auto mi rozumí. Dokonce si myslím, že moje auto mě miluje. A s láskou se nekšeftuje, i když už není ani na benzín. Buďte zdráv!

Nakonec se na mě usmálo štěstí. Mělo podobu místního hudebního tělesa ve složení akordeon-kytara-kontrabas, který s repertoárem dalmatských folklorních písní hraje turistům po místních hotelích. Sháněli housle.

„Máš hlas?“ – zeptali se ještě.

„Mám,“ – zalhala jsem. Hlas má přeci každý.

„Tak něco zazpívej.“

Zapípala jsem úvodník písně In vino veritas a sklidila úspěch. Na kytaristu neudělal dojem můj hlas, ale fakt, že jsem si k ukázkovému přednesu vybrala píseň o alkoholu. Konstatoval, že ve mně něco je, a byla jsem přijata do kolektivu.

První den svého angažmá jsem byla podstatně nervóznější než před závěrečnými státnicemi na právech, ale na rozdíl od státnic jsem tentokrát směla čelit nervozitě dvojitým panákem domače rakije. Když jsme si však stoupli do předsálí hotelového restaurantu, kde se schylovalo k večeři, ruce mi ztuhly, hlas mi zaskočil někde v jícnu a obestřela mě panika, stejně jako Bejby Housmannovou, totiž protagonistku filmu Hříšný tanec, která právě pronikla do zákulisí hotelové zábavy. Jakmile jsme vešli, všech osmadvacet šarmantních číšníků odpoutalo svůj zájem od kladení příborů a zaměřilo se na mě. Holka, která přinesla meloun. V tu ránu jsem zapomněla chorvatsky. Vytušila jsem, že šarmantní číšníci po sobě vzduchem hází nejen servítky, ale i posuňky a zašifrované poznámky na mojí adresu. Hektickou večerní atmosféru opanovalo napětí, velké očekávání.

„Nedívej se do publika,“ radil basista. „Lidi nás stejně neposlouchají, jsou tu jen pro to, aby se nacpali, a po celodenním popíjení a pražení na slunci jsou beztak duchem nepřítomný.“

„Vidím, že jste soubor obohatili o dámu,“ zazpíval krásný vysoký prošedivělý muž v kvádru.

„Ředitel hotelu,“ sykl harmonikář.

„Dokonce houslistku! V jakém orchestru jste angažována mimo sezonu, smím-li se zeptat?“

Chtěla jsem říct Nesmíš!  a probodnout ho smyčcem, ale basista mě předběhl.

„Je teprve na konzervatoři,“ oznámil pohotově. „Ve Splitu.“

„Tak to si rád poslechnu,“ rozhodl se ředitel hotelu a opřel se o sloup. Zřejmě si zapomněl brýle, když uvěřil, že bych mohla být studentkou střední školy, a doufala jsem, že si zapomněl i naslouchátko.

Do dveří restaurace začal proudit hladový a chamtivý prázdninový dav.

Spustili jsme.

První píseň jsem jen přizvukovala. Zdálo se mi, že každý z příchozích hostí dorazil právě proto, aby si poslechl housle, zvláště pak náročné sólo, které mě čekalo uprostřed druhé písně. S každým taktem, kterým jsem se mu přibližovala, jsem trnula, stejně jako ubohá Bejby před první zvedačkou. A stejně jako ona jsem se odhodlaně rozběhla a – promáchla. Sólo pro housle se odehrálo, ale bez houslí. Probíhalo to jako Cimrmanův Hamlet bez Hamleta: mí kolegové, zkušení to harcovníci, prostě okecali můj part ze všech stran tak, že ani hudební vědec by si možná nevšiml, že na tomto místě nějaké zatracené houslové sólo mělo být. O druhou zvedačku jsem se ani nepokoušela. Následující písně jsem přečkala v panice a křeči, zatímco ředitel hotelu mě hypnotizoval od sloupu. O pauze jsem se zhroutila na židli a velebila muzikálnost svých kolegů, díky níž se podařilo všechna kritická místa překlenout. Basista se smál. „Málo sis lokla, to je celý,“ zhodnotil situaci a objednal mi dvě deci Dingače.

Vzápětí dorazil ředitel hotelu. Způsobně jsem odložila skleničku a postavila se do pozoru s houslemi v ruce, anžto jsem čekala, že budu slušně, ale krátce vyloučena z dalmatského zábavního průmyslu.

„Musím složit kompliment splitské konzervatoři,“ pronesl ředitel. „Ale především vám, slečno. Housle ve vašem podání dodávají celé sestavě nezaměnitelný šarm, byl to pro mě hudební zážitek. Doufám, že si vás můžeme rezervovat na celou příští sezonu!“

„Da, obavezno,“ odtušila jsem a vyvodila z ředitelovy nabídky tři závěry: zaprvé - splitská konzervatoř se o tomto incidentu nikdy nesmí dozvědět, zadruhé – lež má krátké nohy, ale když má zároveň šarm, může zaběhnout celkem slušný čas, a zatřetí – ředitel hotelu má absolutní hluch.

…

Následovaly čtyři měsíce hraní na terasách přetékajících turisty, v hotelových restauracích, kde se hladoví a spálení Angličané vrhali na švédské stoly s jídlem, které by nikdo z našeho folklorního mančaftu nepozřel, protože dobře ví, jak se připravuje. Číšníci a ztepilí členové družstva bavičů chabě odolávali platonickým i vyzývavým pohledům osamělých turistek nebo znuděných dospívajících dcer, které se i tentokrát musely zúčastnit rodinné dovolené s polopenzí. Tlačenice kolem švédských stolů se stávaly místem nadějí, nových příležitostí, každá pouť napříč sálem od Hlavních jídel k Dezertům měla podobu módní show nebo ztvárnila zcela konkrétní, dobře načasovaný flirt putující(ho) s vytouženým nebo vytouženou. Nejednou jsem musela svoje kolegy bránit před zcela bezprecedentními ataky, a to zahrazením cesty, pohotovým přeskupením choreografie našeho postupného šinutí sálem nebo vysíláním nepřátelských, vlastnických pohledů, jinak druhdy hrozil rozpad aktuální skladby a vyhození z rytmu pro přebytek jiných smyslových podnětů.

Jednou z posledních štací této sezony byl velký hotel poblíž Dubrovníku. Postupovali jsme poloprázdnou, posezonní hustotou turistů v restauraci za zvuků veselé písně Čiribiribela mare moja. Zvedačky se v mezidobí staly mým denním chlebem, takže jsem si užívala rutinní jednoduchost, se kterou jsem se rozbíhala a slétala, nemusela jsem se soustředit na tercie a kvinty v dvojhlasech a především – dávno jsem si nemusela dávat panáka na kuráž. Bylo mi skoro líto, že angažmá končí – teď, právě teď, když jsem se do toho dostala, a navíc, co budu teď dělat, kromě toho, že budu konečně muset napsat knihu, která se prodá?

Vtom jsem ji zahlédla. Seděla ve starorůžovém letním kostýmku u stolu se dvěma dívkami, a soustředěně nás poslouchala. Moje profesorka poezie z Oxfordu.

Chvíli jsme jedna druhou nevěřícně pozorovaly, hovořily jsme pohledy, zatímco já jsem bezmyšlenkovitě přešaltovala na píseň Večeras je naša fešta. Vzpomněla jsem si, jak jsme jednou, dávno, v hodině měli napsat verše na motivy reprodukce Picassova obrazu Guernica, který naše hlavní básnířka přišpendlila dopředu na tabuli.

Já: Co tady děláte? Vy, éterická bytost, vprostřed postsezonního echa laciné vřavy lidí, kteří si vesměs myslí, že Guernicu by načmáralo dítě ve školce?

Ona: Spíš mi vysvětli, co tady děláš ty? Proč nesedíš za stolem a nepíšeš?

Přitočil se ke mně podnapilý tleskající Holanďan a do otvoru v houslích mi strčil srolovanou bankovku.

Cítila jsem se provinile. Básnířka se ode mě odvrátila.

Zahráli jsme přímo před jejím stolem tklivou píseň Za tebe neka smiri se more, kterou jsem si trochu polepšila. Má libozvučný text, který musí dojmout i toho, kdo mu vůbec nerozumí.

Ale nevím, jestli mi odpustila.

Když jsem se po skončení produkce vrátila k jejímu stolu, byl prázdný.

Ale na místě, kde seděla, zůstal lístek počmáraný jejím typickým rozevlátým rukopisem, písmem, kterým jsem si tolikrát přečetla opravy a komentáře k mým neumělým básním i několik rad do života. Stálo na něm:

Oscar Wilde přijde na večírek a jedna přítomná lady se ho zeptá: Mistře, jak je možné, že dobří básníci jsou ve společnosti tak nudní, zatímco špatní básníci jsou tak okouzlující? – A Wilde jí odpoví: My lady, je to proto, že špatní básníci žijí poezii, kterou nedokáží napsat, zatímco dobří básníci píší poezii, kterou nedovedou žít.

P.S. Protože sedí doma na zadku a píší! (J.N.)

Rozhlédla jsem se po prázdné hotelové jídelně. Kolegové z našoj muzičkoj ekipi se pakovali. Číšníci mě zdravili – laku noč, vidimo se! – ale já jsem věděla, že se vidimo nejdřív za devět měsíců, a kdoví jestli. Už jsem nebyla holka, která přinesla meloun.

Bylo mi strašně líto, že jsem nemohla profesorce všechno vysvětlit.

Její vzkaz jsem zastrčila do kapsy od tradiční dalmatinské černé sukně.

Nechtěla jsem, aby tahle sezona skončila, ale – čekají mě teď další, náročnější zvedačky, s prsty zabořenými do klávesnice, v izolaci mezi čtyřmi zdmi, kde budu sama bez Patricka Swayzeho, který by mně říkal, co mám dělat.

Budu to muset vymyslet, sama.

Adijo mare, bylo to krásné.