Proč OSN nefunguje

Dnes ráno jsem objevila Ameriku. Doklikala jsem se prostého důkazu, který osvětluje, proč jsou obří mezinárodní organizace (i leckteré velké firmy) tak ukrutně neefektivní. Pusťte si tohle a uvidíte sami. Pokud nezvládnete rychlou angličtinu řečníka a nebo anglicky nemluvíte, nevadí - v levém dolním rohu (tlačítko subtitles) najdete české titulky.

Americký kariérní analytik Dan Pink na několika odzbrojujících příkladech ukazuje, jak se liší výkonnost lidí, kteří jsou motivováni (vysokou) odměnou a těch, kterým je pouze umožněno pracovat tak, jak je to baví. Představuje závěry výzkumů, ze kterých jednoznačně vyplynulo, že motivace (finanční) odměnou nebo - chcete-li - metoda cukru a biče - je cestou do pekel. Hybné soukolí instituce se zpomaluje, postupně recykluje a přežvýkává ryzí suroviny, ze kterých kdysi s fanfárami povstalo, dokud se definitivně nezadře. Člověk prý naopak pracuje nejlépe, když si uvědomuje, že jeho práce má smysl, a když se ztotožní s hodnotami a cíli projektu, firmy nebo organizace. Taky se vám to zdá jasné jako facka? Problém je v tom, že jen velice málo velkých firem (a pokud vím, tak z velkých mezinárodních organizací vůbec žádná) se tímto závěrem řídí. V minutě jsem se ocitla zpátky ve Štrasburku a v Kosovu, na půdě Rady Evropy a OBSE. Položila jsem si otázku: Kolik je tam lidí, kteří pracují proto, že se ztotožnili s myšlenkou světového míru? Mezi těmi, co nastoupili do funkce před pár měsíci, bychom jich určitě pár našli. Jejich odměna sestává z vysokého platu, daňových exempcí, luxusního balíčku zdravotního a sociálního pojištění a především - především! - z pocitu moci, vlivu, důležitosti, a to i v případě, že jste posledním z posledních úředníků. Vy přeci pracujete pro OSN! - říkají vám známí. Ukrutně dobře se to poslouchá a zvyknete si na to stejně rychle, jako si zvyknete ze starého Favorita na nejnovější model Porsche. Myšlenku světového míru odložíte do šrotu spolu se starou škodovkou a do Porsche transponujete jen její esenci v podobě odrbaného plyšového talismanu, který pověsíte na zrcátko. Aby se na to jako úplně nezapomnělo, protože - ano - pokud jste jinak vcelku slušný člověk, je vám to celé tak trochu trapné. Vidíte tu bídu, uvědomujete si, jak se postupně stáváte součástí pokrytecké hry, která je o to špinavější, oč více se halami paláců linou vzletné úvody preambulí, slova o míru a spravedlnosti. Jenže vy už jste si zvykli. Chcete řídit Porsche. A tak musíte dělat to, co vám řeknou. Musíte se ztotožnit s hodnotami, kterým vůbec nevěříte. Uspíte v sobě odpovědnost, kritické myšlení, touhu poznávat, nadání tvořit, a během prvních nocí, kdy nemůžete usnout, protože víte, jak je to hrozné, polštářem zardousíte svou schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem. Stane se z vás usměvavý, mezinárodní, etnicky a genderově vyvážený dělník, který přistoupil na klystýr vlastního intelektu a prodělal morální lobotomii.

Mezi lidmi, kteří pracují ve velkých mezinárodních organizacích celá léta, bychom našli už jen mizivý zlomek těch, co stále ještě poněkud věří v hesla, která vězí v erbu jejich chlebodárce. Sejdou se s přáteli na konspiračním kafi někde za rohem a šeptem naznačí, jak je to doopravdy.

Dan Pink svým výkladem odhaluje skutečnosti, které děsí. Ale zároveň nabízí alternativu.  

Co by se asi stalo, kdyby OSN zavedla stejný model jako Google a dovolila svým zaměstnancům, aby celý jeden den v týdnu dělali jen to, co sami považují za smysluplné / přínosné / správné / novátorské / zajímavé a inspirativní? Když uvážím podíl někdejších komunistů, kteří v mezinárodních organizacích pracují, možná bychom se dočkali VI. internacionály. Ale i někdejší komunisti stárnou. Takže by jim to v jejich věku už asi nestálo zato. Třeba by volání divočiny a práce, která má smysl, dolehlo k těm mladším a nebo k těm, co se ještě nevzdali svojí odpovědnosti. Možná bychom se místo Týdenních hlášení, Čtvrtletních zpráv a Výročních závěrů konečně dočkali výsledků.