Po dlouhé divácké abstinenci v Dalmácii jsem se vypravila do kina, a to hned třikrát po sobě. Díky opakovaným zklamáním, která mi v uplynulých letech připravily české filmy, jsem se trochu bála, jestli mě to nepoloží, protože všechny tři filmy byly Czechmade. Ale dopadlo to dobře, resp. dopadlo to 2:1 pro český film. Viděla jsem komedii Alice Nellis Perfect Days (+), pak film Jiřího Vejdělka Muži v naději (-) a nakonec dokument o dvou českých elektrikářích v Africe Pod sluncem tma (+!).
Nejdřív k filmům, co mě v uplynulých letech nenadchly: byla to například lunaparková komedie Líbáš jako bůh (o které autorka a režisérka Marie Poledňáková mj. prohlásila, že se jí ještě nikdy na scénáři nepracovalo s takovou lehkostí. Což má ovšem autora spíš varovat a diváka tuplem.) Nelíbily se mi ani Vejdělkovy Ženy v pokušení, přestože tam zářila Eliška Balzerová: míra záření je u herce vždy limitovaná kvalitou scénáře, takže pokud srovnáme její výkon třeba s poslední sérií Nemocnice na kraji města, je to jako srovnávat svit supernovy s planetkou. Jak říkal jeden můj učitel-scenárista: dobře napsaný scénář vám můžou herci i režisér vždycky zkazit. Ale ze špatného scénáře nikdy nebude kvalitní film, i kdyby se ho ujal dreamteam těch nejlepších tvůrců.). Nezaujal mě film Mamas & Papas, Nestyda, Bobule/2Bobule, ba ani cenami opentlená Kawasakiho růže ve mně nezanechala velký dojem.
Perfect Days od Alice Nellis nejsou perfektní, ale rozhodně jsou velmi dobré, podle mého soudu mnohem lepší než oslavované a komerčně úspěšné Tajnosti. Proti proudu poněkud zahořklé recenze na aktuálně.cz tvrdím, že jde o zdařilé dílo se skvělými hereckými výkony, především Ivany Chýlkové a Vojty Kotka. Jestli zrovna nemáte náladu na hlubokomyslný zážitek a chcete se v kině jen pobavit a uvolnit (což je setsakra kýžená meta každé komedie), běžte na to.
Na Muže v naději naproti tomu nechoďte, pokud máte alespoň průměrné nároky na kvalitu příběhu a vkus, a nejste tudíž připraveni sledovat půlku filmu s přivřenýma očima. Film lze absolvovat bez rozčilení, pokud vyrážíte do kina naprosto vypnout a je vám jedno, jaká východiska mají fóry a tedy smích, který ve vás četné gagy během filmu vyvolají. Souhlasím s recenzí v LN, a tedy s tvrzením, že způsob, kterým Jiří Vejdělek odpovídá na otázku, jestli nevěra může či nemůže být základem šťastného manželství, je velmi cynický. A to nejen k ženám. Především k mužům, k rodinám, k blízkým, k lásce a nakonec i k humoru. Řada scén vás bezprostředně rozesměje, ale za pár minut nebo nejpozději po skončení filmu se budete sami sebe pohoršeně ptát, proč jste se vlastně smáli. Výborná je Vica Kerekes v roli prohnané milenky a Simona Stašová jako podváděná manželka. Mužské role: slabota, vyčpělost, nuda. Bolek Polívka vypadá i hraje strnule jako by ho napíchali botoxem. Komičnost, na kterou jsme u něho zvyklí, působí v tomto snímku jako bříškařská odevzdaná dýchavičnost. A Jiří Macháček prostě a jednoduše tentokrát vůbec nebaví. Jeho civilní herectví v daném kontextu úplně zapadá, což je u centrální postavy problém. Myslím, že za to nemůže ani tak on jako spíš nevěrohodný, překombinovaný scénář. Nic naplat: jak říká jeden z vynikajících amerických učitelů scenáristiky Robert McKee - střezte se evropských režisérů, kteří si myslí, že prorazili s konceptem autorských filmů. Tito lidé obvykle nevypotili dostatečný počet stránek na to, aby si uvědomili, že dialog prostě není rozhovor.
Suverénně nejlepším filmem, který jsem viděla od Královy řeči, byl dokument Pod sluncem tma, vítězný snímek jihlavského dokumentárního festivalu. Přiznávám, že jsem v tomto ohledu zaujatá vlastní zkušeností s rozvojovou prací a účastí v misích. Líbila se mi otevřenost, bezprostřednost a vtip, se kterým tvůrci líčí příběh o opravě fotovoltaické elektrárny v zambijské vsi, o všech karambolech a zklamáních, kterých se dvojice českých inženýrů na místě dočkala, ale i o motivaci, pocitu zadostiučinění a smyslu rozvojové pomoci. Jsem si, nicméně, jistá, že se nebudete nudit ani pokud vás Afrika, elektrické dráty nebo rozvojová pomoc dosud nechávala chladnými.
Z upoutávek na coming soon mě zaujal trailer filmu Anonymous, který přichází s tezí, že Shakespeare nebyl skutečným autorem svých děl. Zajímavě vypadají i Hranaři, kteří, zdá se, čerpají z podobného rozčarování jako Michal Viewegh s románem Mafie v Praze (zatím jsem ho nečetla, ale chystám se k tomu) a oplývají podobnou odvahou: stejně jako známý spisovatel, který postavy ve své detektivce pokřtil jmény jako Darek Balík nebo Stanislav Langross, film Hranaři začíná větou "Zastřelili Frantu Mrázka." Film má navíc podporu ještě odvážnějšího Janečkova Nadačního fondu proti korupci, kterému velice fandím.
1. prosince uvidíme, jak to všechno dopadne.
Žádné komentáře:
Okomentovat