Pocta mému nejskvělejšímu učiteli psaní

Nebyl jím nikdo jiný než Láďa Smoljak, který by se dnes dožil osmdesáti let. Vzpomínám na něho nad naší korespondencí, která se v úryvcích objevila i v knize Mým divákům, ale jejíž větší část zůstane ukrytá v šuplíku, kde hýčkám nejvzácnější poklady, mezi jinými i Láďovy neocenitelné rady ke psaní a jeho recenze mých textů, ba dokonce mé rozkoktané p-p-premiéry v rozhlase. 

V létě 2009 jsem Láďovi dala přečíst první dvě kapitoly románu Totál Balkán. Když jsem za pár dní mířila ke Smoljakům domů, abych si vyslechla Láďovu kritiku rodícího se díla, musela jsem si dát panáka. Záleželo mi na textu, ale především mi záleželo na tom, co si o mně Láďa bude myslet jako o autorce. Co když mi řekne, ať se věnuji práci jakékoli, ale jiné? A skutečně, jakmile se Láďa pustil do rozboru první kapitoly, skoro to tak vypadalo. Šly na mě mdloby. 

"Příběh, povídám," - začal zhurta. "Koupil jsem si román, tak chci příběh. Ne nějaké rozumování o mezinárodních organizacích. To si přečtu v Respektu. Kde jsou zážitky? A kde je vůbec Kosovo? Koho zajímá, jak protagonistka sedí v kuchyni, nemůže se rozhodnout, jestli vyrazí na misi, a tak rozpočítává pruhy na závěsu? Mě to, tedy, nezajímá vůbec."

"Ale já..."

"Počkej!" - nedal se rozčilený Láďa. "Rozhod jsem se, že ti dám ještě šanci a tu první kapitolu jsem přeskočil. A víš, co se stalo?"

"Ne," pípla jsem a čekala, jak mi Láďa oznámí, že můj rukopis přiložil do kamen.

"Stal se zázrak. Druhou kapitolu jsem přečet jedním dechem, litoval jsem, že už končí a říkal jsem si - sakra, takhle píše spisovatel."

"Takže nejsem Čeněk?" ujišťovala jsem se. (Pozn.: Čeněk byl člen Cimrmanovy herecké společnosti Lipany, o němž bylo známo, že nemá talent.)

"Ne."

"A co mám udělat s tou první kapitolou?"

"Jak to mám vědět?" osopil se Láďa. "Jsem snad já spisovatel?"

"A co jinýho?"

"Já jsem především režisér."

"Ale píšeš docela slušně. Občas ti to i vydávají, slyšela jsem dokonce o divadle a o několika filmech."

(Jistěže se Láďa nezasmál. Zachmuřil se.) "Ale román bych nenapsal. Neunes bych ten rozsah, tu samotu, kterou musíš přečkat a vytrpět. A já při psaní trpím nerad. Proto píšu nejradši se Zdeňkem, protože se u toho bavíme."

"Takže s první kapitolou mi nepomůžeš," rezignovala jsem. "Mohl bys mi alespoň říct, čeho se mám kromě tužky při psaní držet?"

"My se Zdeňkem se držíme zásady, že každé zbytečné slovo je zbytečné. Ale co je podstatné a co je navíc, na to budeš muset přijít sama."

Ke zbytku rukopisu se Láďa nevyjádřil; chtěla jsem mu dát až kompletní text, překvapit ho, a pak v napětí čekat, co na to řekne. Nestihla jsem to. Ale věřím, že mi v těchto dnech Láďa kouká kriticky přes rameno, protože dělám poslední opravy před odesláním do tisku. Tu a tam se zamračí nebo pochvalně kývne, když se trefím a škrtnu nějaké obzvlášť zbytečné slovo. Je to osamělá práce, která člověka nebaví, ale zatínám zuby a pokračuju, za Láďu - na Láďu. 

Vzkaz do českého nebe: K narozeninám bys asi dostal ipad. To by bylo něco pro Tebe - příznivce nových technologií a náruživého čtenáře novin i blogů! Divadlo dneska hraje Posla z Liptákova, a to kousek od Liptákova, konkrétně v Jablonci. Zejtra v Liberci. Doufám, že budeš tajně u toho. 

Všem nám moc scházíš, 

T.S.L.