Umění přepisovat

Mantra, kterou nám v Oxfordu stále opakovali, zněla: "Writing is rewriting", tedy "Psaní je přepisování". Tomu odpovídal i obvyklý začátek rozhovorů mezi studenty v týdnech mezi odevzdáním semestrálních prací všelikých žánrů: "How many drafts?", což znamenalo "U které jsi verze?" a šlo to zrovna tak chápat jako dotaz "V kterém jsi měsíci?" Můj obvyklý počet byl tři až čtyři verze, a pokaždé jsem měla pocit, že by to chtělo alespoň ještě jeden přepis, i kdyby jen ze sportu či ze zvědavosti. 

Psaní v textovém procesoru má v tomto směru nesporné výhody, ale jednou z kardinálních nevýhod je to, že postupné různé verze jedné každé věty, odstavce či kapitoly, zmizí zahučí? spolkne zaniknou v mezipaměti bezedný rezervoár klávesy delete. Sám autor i případný jazykový nebo literární vědec, kterého by dílo zajímalo, je tak připraven o neocenitelnou možnost nahlédnout do způsobu autorova stylistického myšlení, tak jak to bylo možné dřív (viz třeba Jirásek, že. Ty haldy co národu zanechal! Ty památníky písemnictví zaplněné proškrtanými listy včetně vsuvek a poznámek pod čarou!). Proto se mi líbil originální rukopis hry Václava Havla Odcházení, jehož kopiemi byl v divadle Archa prošpikován celý program i doprovodné materiály. Člověk se mohl v textu rochnit ještě dlouho poté, co odešel z divadla, zkoumat jednotlivé škrty, dešifrovat tvůrčí rozhodnutí, která autor podnikal v každé replice a broukat si: "Aha...tak takhle to měl původně...to bylo, ovšem, dobré - to měl nechat. Vlastně ne! Dobře to udělal, moc dobře. Hned to prokouklo." Náš oxfordský profesor poezie tímto způsobem rekonstruoval dílo (a místy i život) irského básníka W.B. Yeatse. Samozřejmě, že ani v digitalizované době e-spisování není autor připraven o lákavou možnost tnout do masa svých textů, osekávat kapitoly, amputovat odstavce a transplantovat plíce dýchavičným postavám. I kdyby zchudl a nemohl si dovolit vytisknout postupné verze svého rozsáhlého díla sám, pak má-li štěstí na kvalitního editora, tento mu po provedení zlomu do stran předhodí tučný vytištěný rukopis jako se předhazuje psovi kost a nabádá k důkladnému ohlodání. Autor je svému editorovi vděčen, loučí se s veselým křiknutím, že za dva, no - nejpozději za tři dny se ozve s konečnou verzí textu a peláší domů v domnění, že teď začíná příjemná část jeho práce, kdy tu ťukne-tam ťukne, přičemž si bude moct udělat pohodlí, sedne si s tím ke krbu se sklenkou červeného a bude se radovat z hotového díla. 

Načež se týden neohlásí. 

V osmý den se editor osmělí a zavolá sám: "Na které jste stránce?" zeptá se znalecky, protože dobře ví, v jakém stavu ubohého autora zastihl: je to člověk, který už týden nespal, zatímco v jeho hlavě probíhají půtky příslovcí s přechodníky, panické stavy ohledně rozhodnutí, zda použít spojku "ale" nebo "nýbrž", protože on, autor, vidí do budoucnosti a dobře ví, že jeho špatná volba může mít přímo fatální následky. Jeho stůl je pokryt stránkami rukopisu a zvýrazňovači. Každá další věta je jako pěšák nepřátelského šiku, kterého je třeba ztrestat barevnou tužkou. Autor si přestává být jist, jestli byl v transu, když dílo psal, a nebo je v transu až teď. Těžko říct. Výjimkou nejsou momenty, kdy mrští tužkou do kouta a prohlásí, že "se na to vykašle", protože "je to omyl, celé je to omyl!", případně "je to prostě blbý". Načež se jako Dědeček Hříbeček odněkud vynoří jedna docela pěkná věta, postřeh nebo neotřelé slovní spojení, takže autor zalká, že i kdyby to celé bylo k ničemu, tak alespoň tahle věta se mu celkem povedla, to se musí uznat. Uvaří si kafe a pokračuje v práci. Tímto způsobem, za trpělivého dohledu svého editora, dokončí první čtení a slavně prohlásí, že na tento text už v životě nesáhne, natož aby ho znovu četl, a jde se opít. (Nemá tušení, že toto čtení bylo prvním ze tří, ale laskavý editor dbá o autorovo duševní zdraví, a tak ho ponechá alespoň pár dní v příjemné iluzi, že je hotovo.)

Ba že, pokud člověk není Shakespeare, bez přepisování to většinou nejde. Měli pravdu, v Oxfordu.

P.S. Příznivcům Totál Balkánu předkládám na ukázku jednu stránku z prvního čtení rukopisu: