Utemovala jsem se ve svém bytě. Zakoupila jsem žárovky, které svítí tak zběsile, že pokud to takhle půjde dál, budu muset vytáhnout sluneční brýle. Přetápím. Po bytě se válí různobarevné osušky a potapěčské ploutve. Živím se mandarinkami, olihněmi, přikusuji nanuka a prolévám červeným vínem. (Nad špagetami jsem předevčírem definitivně zlomila hůl, když se mi podařilo je spálit na uhel. Nevěříte? Jen si to zkuste: nesmyslně dlouhé špagety nechte napůl ponořené ve vodě a napůl trčící z hrnce zapřené o jeho lem, čekejte, marně, pak mávněte rukou a řekněte si - i tvrdohlavou těstovinu čeká nemilosrdný skluz na dno hrnce, jsou na to fyzikální zákony! - pročež odběhněte věšet prádlo, za tři minuty nasajte podezřelý pach spáleniny, zamiřte do kuchyně a spráskněte ruce, protože zpola neponořené špagety zčernaly, připekly se k okraji rozpáleného hrnce a klouzat po dně se můžete jít jedině vy. Konec neveselé vsuvky.) Obklopila jsem se fotografiemi léta. Moře. Pláž. Mazda nad mořem, Mazda nad pláží, Mazda se střechou i bez střechy, Mazda v šiku Mazd dalších - ale to odbíhám (...myslím, že příští dílo bude román automobilistický - je to silnější než já). Nechávám se unášet vzpomínkami na typicky letní postavy, jakými jsou například strýc Toše, pracovník čerpací stanice Tiffon nebo syčící poskok. Zvukovou kulisu tvoří letní šlágry Olivera Dragojeviče (...a jsme zase u toho: stejně jako všechny cesty vedou do Kosovské Mitrovice, všechny, i zdánlivě nesouvisející myšlenky končí u Mazdy MX-5 v modré metalíze, t.č. zaparkované ve stísněné garáži, a jet se nikam nemůže, protože hardtop sice je, ale nezbylo na zimní gumy, to to bolí, to to bolí! - šlágry Olivera Dragojeviče jsem v létě plnila tunely na dálnici Záhřeb/Split, když jsem se po ní hnala se staženou střechou). Kdykoli dokončím denní penzum slov s dostatečným předstihem, podívám se na nějaký film s letní prázdninovou tematikou (včera dávali Hříšný tanec, kterého jsem byla uplakaným svědkem v jubilejním dvacátém zhlédnutí, ač s prolukami v důsledku přepínání na paralelní Planetu opic).
Vzpomínám, vzpomínám...co se stalo v létě loňském a předloňském, i v létě rok předtím. Občas si zabrečím, ale převažuje smích. Dalajláma prý řekl: Žijte dobrý a čestný život. Až zestárnete a podíváte se zpátky, budete se moci radovat podruhé. Napadlo mě, že smích a pocit štěstí lze konzervovat podobně. Zaprvé, člověk se musí mít na pozoru, aby mu neunikl humor jeho vlastního života (kolikrát jsme součástí dokonalé komedie, ale nevšimneme si), zadruhé je třeba si radostné momenty vštípit tak, abychom si na ně vzpomněli, když se budeme dívat zpátky. A pokud se chcete smát potřetí, pište o tom - napište svojí historku tak, aby pobavila i někoho jiného.
Ze směsi vzpomínek na léto, Kosovo, Chorvatsko, Mazdu a Olivera mi vytanula historka, která vzácným způsobem spojuje všechny jmenované položky a protagonisty. Její titul by mohl být:
Kterak Mazda MX-5 v Kosovu ke smíření národů přispěla
Loni v létě jsem při pravidelné cestě do Kosova zavítala do spřízněné srbské enklávy. Byl prázdninový podvečer. Před krámem a výčepem seděli místní muži, v rukách láhve piva Jelen a panáky jabkovice. Zaparkovala jsem přímo před krámem. Domácí mě vítali jako ztracenou sestřenici, načež zapředli expertní diskusi o síle motoru Mazdy a o tom, co vydrží střecha, a konstatovali, že takový auto je v Kosovu k ničemu - akorát ho vodrovnáš na místních silnicích, zapráší se, nic v něm nevodvezeš a hlavně - když už jsme u toho - nic v něm ani nepřivezeš, takže postrádáme obvyklý soudek plzeňského piva. Auto upadlo v nemilost. Vmáčkli mi do ruky panáka a do druhý nohy, takže bylo jasné, že budu muset přespat ve svém někdejším detašovaném pokoji v budově staré školy, kam jsem se za dob mise jezdila občas uklízet před vřavou velkoměsta Mitrovice. Cosi se slavilo, takže byla hudba, která technicky spočívala v tom, že z nitra výčepu vedl drát, na jehož konci seděla chrchlavá reprobedna a vysílala do dalekého éteru výkvět srbské pop-music.
V nejlepším, jak už to tak v Kosovu bývá, vypadl proud a uvrhl vesnici do ticha a tmy.
Ozvala se tradiční sekvence kleteb na adresu elektrárny. Hospodský zapálil pár svíček a oznámil, že jeho rádio na baterky je sice na baterky, ale albánské, takže nefunguje. Hřad před výčepem vydal protestní povyk.
"Počkat!" houknul strýc Bato. "Blankič, máš v tom autě rádio?"
A tak jsem v noci, uprostřed srbské enklávy v Kosovu sklopila vinylovou střechu a otočila klíčkem.
Byla jsem napjatá, co se ozve, protože možnosti byly dvě, jedna horší než druhá: buď se naladí rozhlas a zazní orientální albánská melodie, a nebo jsem v rádiu nechala cédéčko, takže Srbům z otevřeného auta začne zpívat Oliver, Chorvat a někdejší ikona jugoslávské hudební scény.
Ozvala se předpověď počasí v albánštině. Rozjásaná hlasatelka oznámila, že bude slunečno a biozátěž zůstane nízká.
"Tak to je zpráva dne." Bato si loknul piva. "Kdyby radši řekla, kdy zase zapnou proud."
"Nemáš tam nějakou muziku?"
Risknu to. Pustím Olivera.
Kosmos nad vesnicí zaplní intro písně Galeb i ja, nádherná melodie o rackovi a svobodě, kterou si kdysi zpívala celá Jugoslávie.
Číhám. Může to být píchnutí do vosího hnízda, člověk nikdy neví. Třeba mě vypakujou i s autem, ať si jedu, zpátky k moři, kam oni nemůžou.
Ale je to jinak. Chlapi, co zažili dvě války, si vzpomenou na Jugoslávii, kterou zažili taky.
Plácek před rozpadlým výčepem a vesnici, kde nezbylo nic než potrhané domy, zalije slunce vzpomínek, vůňě pinií, křik racků a šplouchání vln, nostalgie za dobou před pětadvaceti lety, kdy se jezdilo na léto do Splitu a na Pelješac, pilo se víno a zpívalo se, a bylo jedno, čí je to píseň.
Další píseň, Tko sam ja da ti sudim, je o odpuštění mezi dvěma někdejšími milenci. Kdo jsem já, abych tě soudil?
Muži srkají pivo a hledí do ztracena. Batovi se lesknou oči dojetím. Chtěl by si broukat melodii písně, tak jako zamlada, ale hlas se mu zlomí. Bože mi oprosti...Vždyť to bylo tak krásný. Co se vlastně stalo? A proč se to stalo?
Něžním spolu s nimi za Jugoslávií a napadá mě, co by tomu řekl Oliver, člověk, který dvacet let po válce sveřepě odmítá pozvání na koncert v Bělehradě, přestože mu nabízejí miliony. Co by řekl, kdyby uviděl slzy zdejších pistolníků?
Cédéčko dohraje, pivo zteplalo a proud nikde. Muži se mlčky rozcházejí do tmy.
Bato mi na odchodu řekne: "Fakt dobrý auto, Blankica. Dík."
Ze směsi vzpomínek na léto, Kosovo, Chorvatsko, Mazdu a Olivera mi vytanula historka, která vzácným způsobem spojuje všechny jmenované položky a protagonisty. Její titul by mohl být:
Kterak Mazda MX-5 v Kosovu ke smíření národů přispěla
Loni v létě jsem při pravidelné cestě do Kosova zavítala do spřízněné srbské enklávy. Byl prázdninový podvečer. Před krámem a výčepem seděli místní muži, v rukách láhve piva Jelen a panáky jabkovice. Zaparkovala jsem přímo před krámem. Domácí mě vítali jako ztracenou sestřenici, načež zapředli expertní diskusi o síle motoru Mazdy a o tom, co vydrží střecha, a konstatovali, že takový auto je v Kosovu k ničemu - akorát ho vodrovnáš na místních silnicích, zapráší se, nic v něm nevodvezeš a hlavně - když už jsme u toho - nic v něm ani nepřivezeš, takže postrádáme obvyklý soudek plzeňského piva. Auto upadlo v nemilost. Vmáčkli mi do ruky panáka a do druhý nohy, takže bylo jasné, že budu muset přespat ve svém někdejším detašovaném pokoji v budově staré školy, kam jsem se za dob mise jezdila občas uklízet před vřavou velkoměsta Mitrovice. Cosi se slavilo, takže byla hudba, která technicky spočívala v tom, že z nitra výčepu vedl drát, na jehož konci seděla chrchlavá reprobedna a vysílala do dalekého éteru výkvět srbské pop-music.
V nejlepším, jak už to tak v Kosovu bývá, vypadl proud a uvrhl vesnici do ticha a tmy.
Ozvala se tradiční sekvence kleteb na adresu elektrárny. Hospodský zapálil pár svíček a oznámil, že jeho rádio na baterky je sice na baterky, ale albánské, takže nefunguje. Hřad před výčepem vydal protestní povyk.
"Počkat!" houknul strýc Bato. "Blankič, máš v tom autě rádio?"
A tak jsem v noci, uprostřed srbské enklávy v Kosovu sklopila vinylovou střechu a otočila klíčkem.
Byla jsem napjatá, co se ozve, protože možnosti byly dvě, jedna horší než druhá: buď se naladí rozhlas a zazní orientální albánská melodie, a nebo jsem v rádiu nechala cédéčko, takže Srbům z otevřeného auta začne zpívat Oliver, Chorvat a někdejší ikona jugoslávské hudební scény.
Ozvala se předpověď počasí v albánštině. Rozjásaná hlasatelka oznámila, že bude slunečno a biozátěž zůstane nízká.
"Tak to je zpráva dne." Bato si loknul piva. "Kdyby radši řekla, kdy zase zapnou proud."
"Nemáš tam nějakou muziku?"
Risknu to. Pustím Olivera.
Kosmos nad vesnicí zaplní intro písně Galeb i ja, nádherná melodie o rackovi a svobodě, kterou si kdysi zpívala celá Jugoslávie.
Číhám. Může to být píchnutí do vosího hnízda, člověk nikdy neví. Třeba mě vypakujou i s autem, ať si jedu, zpátky k moři, kam oni nemůžou.
Ale je to jinak. Chlapi, co zažili dvě války, si vzpomenou na Jugoslávii, kterou zažili taky.
Plácek před rozpadlým výčepem a vesnici, kde nezbylo nic než potrhané domy, zalije slunce vzpomínek, vůňě pinií, křik racků a šplouchání vln, nostalgie za dobou před pětadvaceti lety, kdy se jezdilo na léto do Splitu a na Pelješac, pilo se víno a zpívalo se, a bylo jedno, čí je to píseň.
Další píseň, Tko sam ja da ti sudim, je o odpuštění mezi dvěma někdejšími milenci. Kdo jsem já, abych tě soudil?
Muži srkají pivo a hledí do ztracena. Batovi se lesknou oči dojetím. Chtěl by si broukat melodii písně, tak jako zamlada, ale hlas se mu zlomí. Bože mi oprosti...Vždyť to bylo tak krásný. Co se vlastně stalo? A proč se to stalo?
Něžním spolu s nimi za Jugoslávií a napadá mě, co by tomu řekl Oliver, člověk, který dvacet let po válce sveřepě odmítá pozvání na koncert v Bělehradě, přestože mu nabízejí miliony. Co by řekl, kdyby uviděl slzy zdejších pistolníků?
Cédéčko dohraje, pivo zteplalo a proud nikde. Muži se mlčky rozcházejí do tmy.
Bato mi na odchodu řekne: "Fakt dobrý auto, Blankica. Dík."
Moc pěkné! Taky na mě dýchla nostalgie po Jugoslávii a pustil jsem si hudbu z Dalmácie.
OdpovědětVymazatMartin