Tento blog je preventivním opatřením proti 1) smazání pevného disku, 2) spláchnutí flashky do záchodu, 3) krádeži, ztrátě nebo požáru, při němž by došlo ke zničení jedinečného šanonu s poznámkami a texty, 4) kombinaci všech předchozích katastrof. Vychází bez jakéhokoli žánrového omezení, a to zcela nevypočitatelně buď v češtině nebo v angličtině.

středa 22. února 2012

Proč OSN nefunguje

Dnes ráno jsem objevila Ameriku. Doklikala jsem se prostého důkazu, který osvětluje, proč jsou obří mezinárodní organizace (i leckteré velké firmy) tak ukrutně neefektivní. Pusťte si tohle a uvidíte sami. Pokud nezvládnete rychlou angličtinu řečníka a nebo anglicky nemluvíte, nevadí - v levém dolním rohu (tlačítko subtitles) najdete české titulky.
Americký kariérní analytik Dan Pink na několika odzbrojujících příkladech ukazuje, jak se liší výkonnost lidí, kteří jsou motivováni (vysokou) odměnou a těch, kterým je pouze umožněno pracovat tak, jak je to baví. Představuje závěry výzkumů, ze kterých jednoznačně vyplynulo, že motivace (finanční) odměnou nebo - chcete-li - metoda cukru a biče - je cestou do pekel. Hybné soukolí instituce se zpomaluje, postupně recykluje a přežvýkává ryzí suroviny, ze kterých kdysi s fanfárami povstalo, dokud se definitivně nezadře. Člověk prý naopak pracuje nejlépe, když si uvědomuje, že jeho práce má smysl, a když se ztotožní s hodnotami a cíli projektu, firmy nebo organizace. Taky se vám to zdá jasné jako facka? Problém je v tom, že jen velice málo velkých firem (a pokud vím, tak z velkých mezinárodních organizací vůbec žádná) se tímto závěrem řídí. V minutě jsem se ocitla zpátky ve Štrasburku a v Kosovu, na půdě Rady Evropy a OBSE. Položila jsem si otázku: Kolik je tam lidí, kteří pracují proto, že se ztotožnili s myšlenkou světového míru? Mezi těmi, co nastoupili do funkce před pár měsíci, bychom jich určitě pár našli. Jejich odměna sestává z vysokého platu, daňových exempcí, luxusního balíčku zdravotního a sociálního pojištění a především - především! - z pocitu moci, vlivu, důležitosti, a to i v případě, že jste posledním z posledních úředníků. Vy přeci pracujete pro OSN! - říkají vám známí. Ukrutně dobře se to poslouchá a zvyknete si na to stejně rychle, jako si zvyknete ze starého Favorita na nejnovější model Porsche. Myšlenku světového míru odložíte do šrotu spolu se starou škodovkou a do Porsche transponujete jen její esenci v podobě odrbaného plyšového talismanu, který pověsíte na zrcátko. Aby se na to jako úplně nezapomnělo, protože - ano - pokud jste jinak vcelku slušný člověk, je vám to celé tak trochu trapné. Vidíte tu bídu, uvědomujete si, jak se postupně stáváte součástí pokrytecké hry, která je o to špinavější, oč více se halami paláců linou vzletné úvody preambulí, slova o míru a spravedlnosti. Jenže vy už jste si zvykli. Chcete řídit Porsche. A tak musíte dělat to, co vám řeknou. Musíte se ztotožnit s hodnotami, kterým vůbec nevěříte. Uspíte v sobě odpovědnost, kritické myšlení, touhu poznávat, nadání tvořit, a během prvních nocí, kdy nemůžete usnout, protože víte, jak je to hrozné, polštářem zardousíte svou schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem. Stane se z vás usměvavý, mezinárodní, etnicky a genderově vyvážený dělník, který přistoupil na klystýr vlastního intelektu a prodělal morální lobotomii.
Mezi lidmi, kteří pracují ve velkých mezinárodních organizacích celá léta, bychom našli už jen mizivý zlomek těch, co stále ještě poněkud věří v hesla, která vězí v erbu jejich chlebodárce. Sejdou se s přáteli na konspiračním kafi někde za rohem a šeptem naznačí, jak je to doopravdy.
Dan Pink svým výkladem odhaluje skutečnosti, které děsí. Ale zároveň nabízí alternativu.  
Co by se asi stalo, kdyby OSN zavedla stejný model jako Google a dovolila svým zaměstnancům, aby celý jeden den v týdnu dělali jen to, co sami považují za smysluplné / přínosné / správné / novátorské / zajímavé a inspirativní? Když uvážím podíl někdejších komunistů, kteří v mezinárodních organizacích pracují, možná bychom se dočkali VI. internacionály. Ale i někdejší komunisti stárnou. Takže by jim to v jejich věku už asi nestálo zato. Třeba by volání divočiny a práce, která má smysl, dolehlo k těm mladším a nebo k těm, co se ještě nevzdali svojí odpovědnosti. Možná bychom se místo Týdenních hlášení, Čtvrtletních zpráv a Výročních závěrů konečně dočkali výsledků.

6 komentářů:

  1. Možná víte, možná ne, ale v ČR se již „hnutí” Svobody v práci také docela dobře rozvíjí. Též patřím mezi ty, které tyto svobodné principy práce nadchly. Tak pokud nejsem ten, kdo, z pohledu Vaší povědomosti o Svobodě v práci v ČR, také objevil Ameriku, nabízím Vaší pozornosti web www.peoplecomm.cz.
    Jinak děkuji za moc příjemné počtení. Hned se pozná, že to píše někdo, kdo o psaní něco ví :).
    Josef

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Blanko,
    je neděle poledne a píšu ze své kanceláře v jedné z těch ďábelských mezinárodních organizací. Možná bys byla překvapená, že nejen já ale spousta mých kolegů stále na hodnoty věří a je na hony vzdálená představě cynických bezpáteřníků, jak je tady vykresluješ. Možná by se to mých kolegů i dotklo, chodit pracovat o víkendu jich sem chodí plno.
    Samozřejmě, kritika na ty "nahoře", ať už jsou to bankéři nebo politici, bude vždy velmi populární. Objevuje se zleva i zprava - americký kovaný konzervativec a Bushův stálý zástupce u OSN John Bolton o OSN prohlásil: "The Secretariat Building in New York has 38 stories. If you lost ten stories today, it wouldn't make a bit of difference."
    Poctivější (a samozřejmě zdaleka ne tak čtivý) pohled by ale podle mého odhalil podstatně pestřejší obrázek. Všude a vždy budou černí pasažéři, kteří se jenom vezou, Štrasburku nevyjímaje. Pár jich znám osobně. Má převažující zkušenost je ale jiná - jak má předchozí šéfka, tak můj současný šéf jsou workoholici, zásobující nás pracovními emaily v neděli v deset večer. Ostatně i zpráva auditora konstatovala, že v organizaci převládá tzv. presenteeism (opak absenteeismu), fenomén, kdy zaměstnanci chodí do práce, i když jsou nemocní a když zkrátka nemusí. Proč? Protože věří v ony hodnoty.
    V poli je to možná jiné, s tím zkušenost nemám. Ale můžu tě uklidnit, že tebou zmiňovaný Dan Pink (kterého mám velmi rád a jehož knížku/komiks jsem zhltnul na posezení) by možná dospěl k závěru, že někdy mohou být zaměstnanci vedeni, jak vírou ve smysl své práce, tak slušným ohodnocením zároveň.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Lubo, díky za komentář. Máme asi každý jiné zkušenosti a tím i pohled na věc. Zaměstnance OSN nevnímám jako "ty nahoře", ale naopak jako lidi, kteří za veřejné (tj. i moje) peníze mají vykonávat nějakou službu. Ze soudu ve Štrasburku jsem odešla před pěti lety, takže situace se možná změnila a těší mě, jestli je to, jak říkáš, o tolik lepší. Ale spíš si myslím, že jsi příliš velký optimista. Asi se shodneme na tom, že když je někdo workoholik a/nebo chodí do práce v neděli, nemusí to vůbec znamenat, že pracuje efektivně a nebo se ztotožňuje s nějakými hodnotami. Dala by se vést dlouhá diskuse o tom, proč má štrasburský soud tak vysoký počet nevyřízených věcí nebo proč je většina místních lidí na Balkáně tak frustrovaná z činnosti demokratizačních misí. Jsem přesvědčená o tom, že k tomu mocně přispívá i to, že těch, co se vezou, je víc, než říkáš, a že standard výkonnosti, je prostě ve většině mezinárodních organizací nižší než třeba na úřadech a soudech doma, které přitom sklízejí kritiky mnohem víc.

      Vymazat
  3. Možná jsem optimista, to je pravda, nebo jsem nějak náhodou zapadnul mezi ojedinělý výsek nadšenců. Ale moji známí (pokud teda opustíme kritérium přesčasů) k lidským právům často publikují, organizují konference nebo na nich aspoň vystupují, přednášejí, po konci smlouvy přecházejí do nevládek. To moc o papalášsko-ledabylém přístupu, o němž se zmiňuješ, nevypovídá.
    Samozřejmě, v personální politice Rady Evropy toho lze měnit spousty a spousty. Nábory se postupně zprofesionalizovaly, chtělo by to ale rozvolnit pravidla, aby bylo možné podržet schopné nadšence a naopak se rychle zbavit lidí bez výsledků, ať jsou sebevýš v hierarchii.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná, že se úroveň nadšenectví radikálně zvýšila, možná jsem já naopak měla smůlu, kdo ví. Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, nemůžu si vzpomenout ani na jednoho člověka, co by z obou institucí, kde jsem působila, dobrovolně odešel do nevládky. Většina lidí prostě (vy)budovala kariéru, zakládala rodinu, zvykla si na určitý příjem a status. Což není nic neobvyklého. Zrovna tak nevím o nikom z mého okolí, kdo by si dobrovolně přidělával práci pořádáním konferencí. Ale opakuji - co člověk, to zkušenost, a pokud můžeš pracovat v kolektivu nadšenců, tím líp.

      Vymazat