Mnoho let se zdálo, že má schopnost vcítit se do příběhu, je nadprůměrná. Včera jsem zjistila, že předčí i mé krajní ambice, a dumám, nakolik pozitivní dopad může takové nadání mít v praktických oblastech mého života. (Vzpomeňme Otu Plka z Cimrmanovy herecké společnosti Lipany, který se podle svědectví pamětníků dovedl vžít do role tak mocně, že doslova bydlel v charakteru postavy, kterou na jevišti představoval, a opravdovost, se kterou podal třeba Maryšu měla za následek, že s ním po představení nikdo nechtěl jít na kávu.) Čtenáři zdejšího blogu mohou být, nicméně, spokojeni, protože vyšlo najevo, že jejich autorka v zájmu příběhu klidně vyskočí z letadla.
Situace byla tato: seděla jsem jako pasažérka v Boeingu 737, těsně za kabinou pilota. Dveře zůstaly otevřené, takže bylo vidět, co se děje. Slunečné počasí slibovalo hladký let, piloti vtipkovali a zkušeně obsluhovali palubní desku, která se vymyká rozpoznávací kapacitě obyčejného člověka (zvláště pak toho, který nikdy nedokázal pochopit ani soubor fyzikálních zákonů, díky němuž je vůbec možné, že se mnohatunové letadlo vznese, a na leteckou dopravu pohlíží z pozice zaťatého podezření). Připoutala jsem se a oddala se nervozitě, která mě obestře, kdykoli nemám možnost otupit leteckého panikáře, co ve mně přebývá, malými dávkami alkoholu podávanými v jakémkoliv množství. Trasa vedla ze Záhřebu do Dubrovníku. Krátký let. To přežiju, - říkala jsem si jako už mnohokrát.
Dění v kokpitu mě, nicméně, nedopřálo klidu. Zaskočilo mě, že kapitán vysvětluje kolegovi, jak se stroj přepíná na autopilota, která tlačítka má zmáčknout, aby zprovoznil klimatizaci, a upozorňoval ho, že s tím kniplem se musí jako vopatrně, protože - přeci jen - mašina má šedesát tun. Vzpomněla jsem si na nesnesitelného spolupasažéra, který se kdysi v průběhu strašlivé turbulence nahlas chechtal (já brečela) a zásoboval mě statistikami z oboru leteckých havárií. Věděla jste, že šance stát se obětí leteckého neštěstí je stejná jako šance vyhrát ve sportce? Cha! Měla jste si vsadit!
Uplynulo sotva pár minut od vzletu, když se kabina otřásla, nabrala tah za levým křídlem, aby se vzápětí sklopila do výšky, nosem vzhůru, a nasadila rychlost tryskáče. Vztlak mě přilepil k sedadlu. Chtělo se mi zvracet.
"Zapněte hašení levého motoru," zavelel kapitán druhému pilotovi. "Já to zatím srovnám."
Průzorem mezi oběma zoufalými muži se mi naskytl pohled, který jsem naposledy zažila jako dítě na horské dráze, a sice pohled k zemi kolmý.
Bleskově jsem se odpoutala a zařvala: "Na tohleto vám kašlu! Jestli se tím bavíte, spadněte si, ale beze mě!" A vystřelila jsem ze sedadla odpichem tak solidním, že trenér atletického oddílu, který nade mnou před patnácti lety zasmušile kroutil hlavou, by možná litoval.
Když jsem dopadla na zem, divoce jsem oddechovala a tričko se mi lepilo na tělo. "Stupidní fóry!" vzlykala jsem zpátky do kabiny.
Druhý pilot dostal záchvat smíchu. Kapitán zatím vypnul obrazovku, dřív, než by se Boeing rozplácl o předměstí Záhřebu, a s vážnou tváří se ke mě otočil: "Viděl jsem už leccos, nouzový přistání na vodu, například, ale tohle - tohle jsem opravdu ještě nezažil," zhodnotil můj útěk z leteckého trenažeru.
Obešla jsem blok, abych se ujistila, že jsem skutečně nohama na zemi. V přítomnosti. V Klášterci nad Ohří. A vrátila jsem se do kabiny, kde zatím probíhala příprava k novému odletu. Cabin crew cross check. Oznámila jsem, že můj strach z létání se blíží absolutní nule, a jediný způsob, jak zajistit šanci, že se ještě někdy dobrovolně ocitnu na palubě Boeingu 737 je zopakovat celou situaci a pro změnu se pokusit ji zvládnout.
Vystartovali jsme z Ruzyně. Pravý motor chytnul nad Suchdolem. Druhý pilot hasil, kapitán vyrovnával a vysílal do éteru, takže jsme dostali povolení k nouzovému přistání ve Vodochodech. Házelo to jenom trochu. Během přistávacího manévru převzal z tréninkových důvodů řízení opět druhý pilot. "Pozor, teď škrtneme o strom," upozornil kapitán. Bylo to stejné, jako by řekl "bacha, teď se srazíme s družicí". V očekávání salta mortale jsem se odpoutala a připravila k dalšímu čtvrtkařskému odpichu.
Škrtli jsme jen podvozkem a šťastně nouzově přistáli. Vodochodští nás vítali.
Když o několik minut později kapitán tiskl certifikát o absolvování letu, nedalo mu to a zeptal se: "Čím se, prosímvás, zabýváte, že to všechno tak prožíváte - že jste schopná utéct z leteckého trenažeru?"
Pokrčila jsem rameny a výměnou za certifikát mu věnovala vizitku s odkazem na Jiné psaní.
"Přečtěte si povídku Pád a všechno vám bude okamžitě jasné," doporučila jsem a vyrazila do kavárny na zdejším náměstí, kde jsem mohla sedět už dávno. Jistěže, nikdy bych se tak nedověděla, že přistát se dá i v případě, kdy s mašinou škrtnete podvozkem o strom.
Děkujeme, že jste si k dnešnímu letu vybrali naši společnost a přejeme vám příjemný pobyt u obrazovek.
Žádné komentáře:
Okomentovat