Otázka dne: komu (kromě manželů Křečkových) se doopravdy líbí filmy, které se obvykle pouští v dálkovém turistickém autobusu? A otázka souvisící: kdo - propánakrále! - KDO volil v parlamentních volbách před dvěma lety stranu Věci veřejné? Nevím, kolik je nenáročných diváků, ale voličů bylo v každém případě 569 127. Což je víc než 11 000 autobusů. Chápete? Jedenáct tisíc Karos lidí před dvěma lety podlehlo ryzí strejcovské bodrosti Radka Johna, kolenům odhalených blondýnek (některé z nich, jak se ukázalo, kolena nejen odhalují, ale také jimi myslí) a neklamnému tušení, že mládí vpřed! nás spasí.
Pokud by se politické preference a filmový vkus osazenstva průměrného autobusu, který míří z Alp zpět do ČR, dali zobrazit na koláčovém grafu, viděla bych to takhle: 20% Socani (Kameňák 2, Líbáš jako bůh), dalších 20% Odéeska (Hříšní lidé města pražského, Kmotr 2), 16% Topka (Bokovka, Jistě, pane ministře), 11% Komouši (Robin Hood, Žena za pultem), 10% Véčkaři (Ženy v pokušení, Muži v naději), 4% Lidovci (Noe TV), 3% Zemáci (Ecce Homo Homolka), 3% Bobo (Zrnění. - Železnou lady, která byla původně na programu, se zatím nepodařilo naladit).
Nic proti osobnímu vkusu účastníků kteréhokoli zájezdu. Ať se na Krampola klidně dívají. Horší je, když se na něj musím dívat taky. Forresta Gumpa, v kterého někteří doufali už od Plzně, bohužel mládí-vpřed přehlasovalo. Protihluková sluchátka zoufale nestačila. A za oknem už byla tma, takže se nešlo vcítit ani do role zenového alternativce a tři hodiny sledovat, jak ubíhá krajina.
Po zhlédnutí Mužů v naději mě obestřela panika a niterný nářek nad filmovým vkusem (nejen českých) mas. Opravdovým strachem a beznadějí mě však naplnily až politické závěry mých sousedů: ano, Křečkovi volili VeVerky. Proč? - Paní Křečková přichází s pohotovým výčtem svých důvodů:
1) ty mladý holky - že jdou do toho, víte, vůbec se nebojej, a na rozdíl od Paroubka, teda, alespoň nějak vypadaj;
2) víte, ta veřejnost - tím myslím jako lid, teda zjednodušenej - ta veřejnost už leta prostě do tý politiky nezasahuje. Voni si to tam nahoře rozdali, klasicky, a přitom politika, to je věc veřejná, na tom se snad shodneme. Takže ten název mi byl skutečně velice blízkej;
3) ten John, říkejte si, co chcete, ale s korupcí bojoval - na vlastní oči jsem několik let sledovala Na vlastní oči;
4) a s korupcí je, jako, potřeba bojovat i dál, že. Vždyť se podívejte kolem sebe! (Rozhlédnu se po autobusu.) Pomalu každej druhej, slečno, každej druhej je korupčník. A ty je potřeba dostat vod těch koryt, to je jaksi nepochybný.
5) a kdo jinej než ty mladý by se toho měli chopit? Jazyky uměj, mají vizi nějakou, a nejsou zkažený. (Pan Křeček dodává: jako že nebyli v partaji, komunistický. Nezažili Rusáky.)
Po návratu domů jsem si navzdory varovným novinovým titulkům z uplynulého týdne neohroženě pustila záznam Událostí, komentářů ze dne 3.4. Byl to horor. Nezaujaly mě ani tak výlevy jakéhosi pana Jarolíma, jako spíš zděšený výraz Miroslavy Němcové. Seděla tam tváří v tvář blbosti jedenácti tisíců autobusů a musela prožívat strašlivé zoufalství. Kalousek zpoza brýlí koulel očima jako Spejbl a moderátorka Daniela Drtinová, která taky platí daně, nemohla věřit svým uším a statečně se držela (stolu). Tady je přepis zhruba dvou výživných minut:
Po zhlédnutí Mužů v naději mě obestřela panika a niterný nářek nad filmovým vkusem (nejen českých) mas. Opravdovým strachem a beznadějí mě však naplnily až politické závěry mých sousedů: ano, Křečkovi volili VeVerky. Proč? - Paní Křečková přichází s pohotovým výčtem svých důvodů:
1) ty mladý holky - že jdou do toho, víte, vůbec se nebojej, a na rozdíl od Paroubka, teda, alespoň nějak vypadaj;
2) víte, ta veřejnost - tím myslím jako lid, teda zjednodušenej - ta veřejnost už leta prostě do tý politiky nezasahuje. Voni si to tam nahoře rozdali, klasicky, a přitom politika, to je věc veřejná, na tom se snad shodneme. Takže ten název mi byl skutečně velice blízkej;
3) ten John, říkejte si, co chcete, ale s korupcí bojoval - na vlastní oči jsem několik let sledovala Na vlastní oči;
4) a s korupcí je, jako, potřeba bojovat i dál, že. Vždyť se podívejte kolem sebe! (Rozhlédnu se po autobusu.) Pomalu každej druhej, slečno, každej druhej je korupčník. A ty je potřeba dostat vod těch koryt, to je jaksi nepochybný.
5) a kdo jinej než ty mladý by se toho měli chopit? Jazyky uměj, mají vizi nějakou, a nejsou zkažený. (Pan Křeček dodává: jako že nebyli v partaji, komunistický. Nezažili Rusáky.)
Po návratu domů jsem si navzdory varovným novinovým titulkům z uplynulého týdne neohroženě pustila záznam Událostí, komentářů ze dne 3.4. Byl to horor. Nezaujaly mě ani tak výlevy jakéhosi pana Jarolíma, jako spíš zděšený výraz Miroslavy Němcové. Seděla tam tváří v tvář blbosti jedenácti tisíců autobusů a musela prožívat strašlivé zoufalství. Kalousek zpoza brýlí koulel očima jako Spejbl a moderátorka Daniela Drtinová, která taky platí daně, nemohla věřit svým uším a statečně se držela (stolu). Tady je přepis zhruba dvou výživných minut:
Drtinová: Vy víte, kdo jsou sponzoři věcí veřejných?
Jarolím: Ano, já je znám.
Drtinová: A můžete tedy rozkrýt přesně tu strukturu? Kdy Věci veřejné řeknou, kdo je za těmi osmi firmami, které odesílaly sponzorské dary z jedné adresy přes Panamu a podobně?
Jarolím: Já jsem si přes Panamu v žádném případě... Já myslím, že tohle by bylo dobré uvést na pravou míru. Peníze z této společnosti přišly v době, kdy neměla sídlo na Panamě a akcie na doručitele. Já jsem se osobně sám potkal s těmi lidmi, a já jsem si od nich poslechl to...
Drtinová: Můžete říci, kdo to je – jestli je to advokát, o němž se hovořilo?
Jarolím: Já myslím, že ta jména tady zazněly, já jsem se s ním setkal na osobním setkání…
Drtinová: Když jste se s nimi potkal, tak nám prosím řekněte, kdo to je.
Jarolím: …chtěl jsem znát jejich motivaci. Jejich motivace byla jednoduchá, a to je de facto to, o čem se tady bavíme, tato společnost je nemocná, dvacet let se tady s prominutím tunelovalo…
Drtinová: A může divák znát nejenom motivaci, ale i jméno?
Jarolím: Určitě může, já si je nepamatuji, ty jména…
Drtinová: Pane Jarolíme, to mi neříkejte, vy jste říkal, že jste se s nimi setkal, že jste s nimi mluvil a teď mi říkáte, že si nepamatujete jejich jména.
Jarolím: Nepamatuju.
Drtinová: Vy nevíte, nepamatujete si, s kým jste se sešel?
Jarolím: Já si pamatuju ty lidi, ptal jsem se jich na jejich motivaci.
Drtinová: Vy se ptáte na motivaci lidí, o nichž nevíte, kdo to je, kdo sponzoruje vaši stranu? Nezlobte se, tomu se nedá věřit.
Jarolím: Mně ty lidi byli…já..vám nemůžu říct nic jinýho, tohle se opravdu stalo…ty firmy nám byly představeny, co dělaj, kdo za nima stojí.
Drtinová: Oni dávají obrovské sumy vaší straně a vy si nepamatujete jejich jména?
Jarolím: Já si nepamatuju jejich jména.
Drtinová: To myslíte vážně?
Jarolím: Určitě. Být to jinak, tak se těch několik jmen samozřejmě naučím a já si myslím, že na tom není nic špatnýho, vždyť já jsem dokonce ten, který navrhl a psal jsem to někdy před třemi měsíci, že politické strany, které sedí v parlamentu, by vůbec neměly dostávat sponzorské dary. A přesto jsem si udělal čas, abych poznal naše sponzory a poznal jejich motivaci.
Drtinová: Není tedy pád vlády odvedením pozornosti od některých klíčových problémů Věcí veřejných?
Kalousek: Víte, nehněvejte se, ale teď ty odpovědi tak nějak ilustrovaly, jak to vypadá na těch koaličních jednáních s našimi partnery – s Věcmi veřejnými.
Přemítám, jak by záznam zhodnotila paní Křečková. Občas se stane, že i divák s všeobecně pokleslým vkusem nečekaně prozře, a rozpozná slátaninu od kvalitního snímku. A zrovna Miroslava Němcová přeci není žádný nepochopitelný artfilm (obzvlášť v kontrastu s panem Jarolímem bych ji neváhala označit rovnou za oscarový hit). Doufejme, že většina z těch jedenácti tisíc autobusů uzná, že se spletla, a ve stanici nejbližších voleb vystoupí.
Žádné komentáře:
Okomentovat