Radost, kterou mi udělali všichni, kdo přišli na autorské čtení v Luxoru včera plynule navázala radostí z prvního e-čtení v Městské knihovně. Jistěže, radosti předcházela nervozita. Přijde někdo? (Venku bylo léto, takže každý, kdo nebyl v práci, byl v parku a nikoliv v e-zoně Městské knihovny.) A hle - přišli. Hrstka odolných jedinců si klidně nechala ujít léto, zmocnila se čteček, které knihovna poskytla k vyzkoušení a sledovala spolu se mnou příběhy z albánských výčepů a srbských enkláv.
Hlavně nek-k-koktat, - opakovala jsem si těsně před čtením (tj. pár chvil po nervovém zhroucení, které O.S.Nakladatel zachránil pohotovým skokem do vietnamské prodejny, kde obstaral miniaturní lahvičku skotské whisky. Na seznam okamžiků, kdy připouštím konzumaci whisky v množství menším než velkém, ale zato rychlém, tímto k dosavadní položce "před nástupem do letadla" přibyla položka "před autorským e-čtením"). Nezávodit s časem. Klást důraz NA předložku a ne po PŘEDložce jako žák první třídy. Nepropadnout zrádnému dojmu, že si čtu vlastně pro sebe a občas přeci jen vzhlédnout od textu k publiku (což je velmi těžké - jen si to zkuste! Zkuste se neztratit!). A taky: neměnit text. Protože text, - mračíval se Láďa Smoljak, kdykoli si někdo na prknech DJC něco přidal, - text je svatý. Autor měl dobrý důvod, že to napsal, jak to napsal. Přemýšlel o tom hodiny. Nepodlehl okamžitému kouzlu chvíle, kdy se lidi smějí. Když ono to člověku nedá! V divadle proto, že zkrátka neodolá fóru. Prostě ho napadne, že autor, když to psal, jak to psal, to přeci mohl mnohem líp napsat tak a tak. Bude větší sranda. Proč to nezkusit?
Při autorském čtení z románu, kde se postavy od počátku příběhu vyvíjejí, je velmi těžké vybrat pasáže, které lze přečíst jen tak, bez kontextu a bez složitého objasňování. Když to nevysvětlím, stane se něco hrozného, a sice - lidé text nepochopí! - panikaří autor. Po pětiminutovém úvodu, při němž bezmála prozradí rozuzlení celé knihy, se pustí do čtení, načež shledá, že zapomněl poukázat na fakt, že Kurník je albánská hospoda ve čtvrti Malá Bosna, kterážto nachází se v severní části města Kosovská Mitrovica, a místní specialitou je kuře, které přejel kamion. Ubohý autor čte dál, nezadržitelně se blíží k místu, kde bude o Kurníku zmínka, a na jeho čele vyskakují krůpěje potu. Co teď? Co když se publikum nedovtípí, že Kurník je hospoda? Co když to vezme doslova a bude si myslet, že jde o přístřešek pro chovnou drůbež? Musím tomu za každou cenu zabránit, rozhodne se autor, načež si vzpomene, že psaní je jako skočit z útesu a za letu si vynalézat křídla - a skočí. Cestou vynaleze křidýlka, a to taková, z nichž uchází vzduch: vší silou natěsná do textu několik vět vedlejších přípustkových, vyžene dva podměty, které si mnoho měsíců spokojeně hověly na straně dvaašedesát, zpolíčkuje jeden velice hezký a úsporný dialog celkem šesti citoslovci a na závěr - tumáš přívlastek! Tak. Všichni sice pochopili, že Kurník není drůbežárna, zato plynulost příběhu se v mezičase rozpleskla o hladinu a uraženým kraulem se začala vzdalovat od pobřeží, takže autor ji až do konce kapitoly musel nahánět záchranným člunem a prosit za odpuštění.
Raději nechci domýšlet, co si o tom všem dodnes myslí má skvělá paní korektorka, která seděla v publiku. (Dobře ví, jakými porodními bolestmi byl provázen casting právě těch dvou podmětů, a diví se, proč jsem je vteřinu před triumfálním uvedením na scénu přeobsadila.)
Jedním z mnoha půvabů e-čtení, kdy přítomní paralelně sledují text na čtečkách, je právě nemožnost změn. Vědomí, že veškeré improvizace a cenzorské zásahy jsou předem vyloučeny, mě odzbrojilo a uklidnilo (přičemž je zrovna tak možné, že to bylo tou whisky). Vzpomněla jsem si na autora, který měl dobrý důvod, že to napsal, jak to napsal (vždyť o tom, kruci, přemýšlel hodiny!) a prostě četla text, s úctou k příběhu, který si už notnou chvíli žije svým životem jako dospělé dítě. Uvědomila jsem si, že je mohu ctít a milovat, ale neměla bych se pokoušet je měnit.
Je zajímavé sledovat, jak čtou své texty známí autoři a zamyslet se nad jejich postojem k vlastnímu dílu. Podívejte se na J.K.Rowling. Na Václava Havla, Zdeňka Svěráka nebo na Michala Viewegha. Jistěže, jde o zcela různé osobnosti i žánry, ale ten největší, hlavní rozdíl je v lásce. Jako autor můžete číst s odstupem, ironickým nadhledem, s rozpaky či hořkostí, s hereckým procítěním nebo nezúčastněným tónem telefonního operátora, ale kromě toho můžete číst s láskou. Všichni tři uvedení mužští autoři čtou s bravurou, mají svůj hlas i text zcela pod kontrolou a ke svému dílu chovají profesionální odstup. J.K. Rowling čte jako o život. Miluje své postavy, nepochybuje o síle příběhu, znovu se jím nechává okouzlit a s napětím čeká, jak to celé dopadne, jako by text četla poprvé. Není to autorská ješitnost. Je to úcta k příběhu, který směla napsat právě ona.
A protože jiná než divadelní čtení k veliké škodě nás, čtenářů a diváků, nebyla zaznamenána, podívejte se sem. Uvidíte, s jakým nasazením, láskou a dokonalou úctou k textu četl Ladislav Smoljak.
Při autorském čtení z románu, kde se postavy od počátku příběhu vyvíjejí, je velmi těžké vybrat pasáže, které lze přečíst jen tak, bez kontextu a bez složitého objasňování. Když to nevysvětlím, stane se něco hrozného, a sice - lidé text nepochopí! - panikaří autor. Po pětiminutovém úvodu, při němž bezmála prozradí rozuzlení celé knihy, se pustí do čtení, načež shledá, že zapomněl poukázat na fakt, že Kurník je albánská hospoda ve čtvrti Malá Bosna, kterážto nachází se v severní části města Kosovská Mitrovica, a místní specialitou je kuře, které přejel kamion. Ubohý autor čte dál, nezadržitelně se blíží k místu, kde bude o Kurníku zmínka, a na jeho čele vyskakují krůpěje potu. Co teď? Co když se publikum nedovtípí, že Kurník je hospoda? Co když to vezme doslova a bude si myslet, že jde o přístřešek pro chovnou drůbež? Musím tomu za každou cenu zabránit, rozhodne se autor, načež si vzpomene, že psaní je jako skočit z útesu a za letu si vynalézat křídla - a skočí. Cestou vynaleze křidýlka, a to taková, z nichž uchází vzduch: vší silou natěsná do textu několik vět vedlejších přípustkových, vyžene dva podměty, které si mnoho měsíců spokojeně hověly na straně dvaašedesát, zpolíčkuje jeden velice hezký a úsporný dialog celkem šesti citoslovci a na závěr - tumáš přívlastek! Tak. Všichni sice pochopili, že Kurník není drůbežárna, zato plynulost příběhu se v mezičase rozpleskla o hladinu a uraženým kraulem se začala vzdalovat od pobřeží, takže autor ji až do konce kapitoly musel nahánět záchranným člunem a prosit za odpuštění.
Raději nechci domýšlet, co si o tom všem dodnes myslí má skvělá paní korektorka, která seděla v publiku. (Dobře ví, jakými porodními bolestmi byl provázen casting právě těch dvou podmětů, a diví se, proč jsem je vteřinu před triumfálním uvedením na scénu přeobsadila.)
Jedním z mnoha půvabů e-čtení, kdy přítomní paralelně sledují text na čtečkách, je právě nemožnost změn. Vědomí, že veškeré improvizace a cenzorské zásahy jsou předem vyloučeny, mě odzbrojilo a uklidnilo (přičemž je zrovna tak možné, že to bylo tou whisky). Vzpomněla jsem si na autora, který měl dobrý důvod, že to napsal, jak to napsal (vždyť o tom, kruci, přemýšlel hodiny!) a prostě četla text, s úctou k příběhu, který si už notnou chvíli žije svým životem jako dospělé dítě. Uvědomila jsem si, že je mohu ctít a milovat, ale neměla bych se pokoušet je měnit.
Je zajímavé sledovat, jak čtou své texty známí autoři a zamyslet se nad jejich postojem k vlastnímu dílu. Podívejte se na J.K.Rowling. Na Václava Havla, Zdeňka Svěráka nebo na Michala Viewegha. Jistěže, jde o zcela různé osobnosti i žánry, ale ten největší, hlavní rozdíl je v lásce. Jako autor můžete číst s odstupem, ironickým nadhledem, s rozpaky či hořkostí, s hereckým procítěním nebo nezúčastněným tónem telefonního operátora, ale kromě toho můžete číst s láskou. Všichni tři uvedení mužští autoři čtou s bravurou, mají svůj hlas i text zcela pod kontrolou a ke svému dílu chovají profesionální odstup. J.K. Rowling čte jako o život. Miluje své postavy, nepochybuje o síle příběhu, znovu se jím nechává okouzlit a s napětím čeká, jak to celé dopadne, jako by text četla poprvé. Není to autorská ješitnost. Je to úcta k příběhu, který směla napsat právě ona.
A protože jiná než divadelní čtení k veliké škodě nás, čtenářů a diváků, nebyla zaznamenána, podívejte se sem. Uvidíte, s jakým nasazením, láskou a dokonalou úctou k textu četl Ladislav Smoljak.
Žádné komentáře:
Okomentovat