Tento blog je preventivním opatřením proti 1) smazání pevného disku, 2) spláchnutí flashky do záchodu, 3) krádeži, ztrátě nebo požáru, při němž by došlo ke zničení jedinečného šanonu s poznámkami a texty, 4) kombinaci všech předchozích katastrof. Vychází bez jakéhokoli žánrového omezení, a to zcela nevypočitatelně buď v češtině nebo v angličtině.

neděle 28. října 2012

O českém sebevědomí v anglickém jazyce

Tak Češi si prý uřízli ostudu: anglicky umí nejhůře ze všech zemí Evropské unie. K tomuto závěru dospěla autorka článku na centrum.cz, a to pozoruhodnou interpretací výzkumu zahraniční statistické společnosti, která se lidí napříč Evropou ptala - umíte anglicky? Aniž bych chtěla zrovna ve Státní svátek máchat praporem a poukazovat na historické křivdy, které se podepsaly na současné podobě naší národní povahy, myslím, že je přinejmenším na místě dopustit se několika poznámek na adresu českého sebevědomí, v anglickém jazyce zvlášť. 
Nejprve uveďme literární omyly na pravou míru. To, že by Češi (Bulhaři, Řekové či jiní) ovládali angličtinu ze všech zemí EU nejhůř, je na první pohled rozpoznatelný a selskému rozumu zřejmý nesmysl (ačkoli - ano - nemůžeme se srovnávat např. se skandinávskými zeměmi, a zároveň nemůžeme očekávat, že se budeme postupem času výrazně lepšit, když většina z nás preferuje dabované filmy). Výzkum pouze odhalil, že dotázaní svou znalost angličtiny, ať je objektivně jakákoli, považují za nedostatečnou. Vzpomínám si v této souvislosti na naši rodinnou přítelkyni Kathy, která přibyla do Prahy v roce 1990 v rámci tehdejší tsunami mladých nadšených Američanů, co se po pádu Berlínské zdi rozhodli podpořit bývalé komunistické státy a vyučovat na zdejších školách (téměř) zadarmo angličtinu. Bydlela u nás rok, konkrétně v mém pokoji, odkud jsem se ke své nelibosti musela vystěhovat, a to výměnou za atraktivní nabídku pravidelného procvičování anglických nepravidelných sloves. Hned první den se Kathy cestou ze školy ztratila v metru. Když se konečně dostala domů, povídá: Zachránila mě jedna stará paní. Bylo to moc zajímavé. Zeptala jsem se jí - Do you speak English? A ona odpověděla: No. I haven't had the opportunity to use it in a very long time. - Chápete to? - koulela očima Kathy. Použila předpřítomný čas, vysvětlila mi cestu a přitom tvrdila, že anglicky neumí! 
Ba, otázku Umíte anglicky? lze chápat různě. V ČR a dalších postkomunistických státech navíc možná setrvává někdejší adorace angličtiny coby jazyka, kterým se mluví ve svobodném světě, a který je pro nás nedosažitelný. Znám několik současných padesátníků, kteří se těsně po revoluci okamžitě zapsali do kurzů angličtiny, po několika letech vytrvalé snahy jazyk obstojně zvládli, ale pokud se jich zeptáte, zda anglicky umí, většinou odpoví, že ne (ti odvážnější řeknou, že trochu, popřípadě, že se jakž takž domluví). Kromě toho, v českém prostředí je jaksi zakořeněno, že se nesluší říkat - ano, umím. Respekt k cizí řeči, v níž jen málokdo dosáhne skutečného mistrovství, a která pro nás navzdory veškeré lásce i snaze vždycky zůstane řečí cizí, nám navíc brání myslet si, natož prohlásit, že jsme ji ovládli. U spousty (nejen) starších lidí rovněž převládá vím, že nic nevím - úcta k poznání jako takovému: jsem si poměrně jistá, že kdyby se statistická agentura Eurobarometr s otázkou Umíte anglicky? obrátila na Martina Hilského, zaškrtl by c) Spíše ne.
Ovšem zpátky k předpřítomné Američance. Když k nám přijela, byla jsem tiché a způsobné desetileté dítě, které si nedovolilo na návštěvě sednout do křesla a vzít si sušenku, dokud ho teta pětkrát nepobídla, styděla jsem se pozdravit, promluvit, ozvat se, vybočovat - jako většina mých tehdejších spolužáků. A hle, jakou lekci mi uštědřila naše nová obyvatelka! Kathy u nás byla sotva půl hodiny, když přišla do obýváku s ostře zeleným ručníkem omotaným kolem hlavy, navíc v pyžamu s hrochy a s krátkým rukávem. Bez okolků si kecla rovnou doprostřed gauče, poručila si čaj a pak řekla - so glad to meet ye all! (Kathy je z amerického jihu.) Jak se tu všichni pořád máte? Zírala jsem na ni jako opařená, zatímco bratr, t.č. v citlivém předškolním věku, se usedavě rozplakal a utekl do garáže. Už vím, jak to vypadá, když přijedou mimozemšťani, - konstatovala jsem v duchu. - Na hlavě mají zelenej turban, na sobě dosud nespatřené pyžamo s krátkou nohavicí a jsou drzí až hrůza! V našem obýváku se klidně chovají jako doma! 
Z Kathy se naštěstí postupně vyklubala skvělá učitelka i kamarádka. Když zhruba po roce z Prahy odjížděla, uměla asi padesát českých slov, která v srdceryvném pokusu o pražský přízvuk odvážně kombinovala do batolecích souvětí. Nepochybuji však o tom, že kdyby se jí tehdy někdo zeptal, jestli umí česky, odpověděla by b) Spíše ano.
Namítnete, že je u nás plno lidí, jejichž víra v sebe sama je hrdě předchází o několik mil, a kteří beze studu napíší do životopisu, že umí anglicky, německy i starořecky, ačkoli ve skutečnosti jen tak tak zvládnou objednat si v restauraci (promiňte, ale nemohu si to odpustit: překvapivě vysoký počet takových jedinců jsem zaznamenala na půdě mezinárodních organizací). Vystudují právnickou fakultu, aniž tam kdy vkročili. Neustále vystupují v televizi. Nacpou se všude. Kandidují na prezidenta (z dosavadních kandidátů mě zaujal jeden jediný). Ale člověk by neměl zaměňovat ctné sebevědomí za drzou rvavost, rozmáchlé buranství nebo vyšinutou sebestřednost. Spíš by si měl položit otázku, proč taková spousta sebevědomých a zároveň schopných lidí žije a pracuje raději v zahraničí. Osobně si myslím, že zkrátka nechtějí ztratit celá léta čekáním na to, až si česká společnost bude sebevědomých a schopných jedinců bez dalšího vážit, a dozraje od strachu, přetrvávající tendence k rovnostářství, závisti a pseudo-skromné uťápnutosti do stadia, kdy bude schopna přiměřené sebereflexe.
Naše Kathy oplývala nejen sebevědomím, ale také pracovitostí, loajalitou a učenlivostí, takže v Americe absolvovala pozoruhodnou kariéru. Několik let působila například jako osobní asistentka Hillary Clintonové, setkala se s řadou zajímavých osobností, žila v neuvěřitelně atraktivním, výjimečném a napínavém prostředí, ale pyžamo s hrochy má dodnes. Nikdy se z ní nestala nafoukaná madam. Když se v Bílém domě konal banket na počest Václava Havla, kdo myslíte, že jej vítal u dveří? Naše Katka, která mu dokázala říct - dobrý večer, pane prezidente, vítejte v Bílém domě. Jak se pořád máte? Ačkoli Kathy tímto vyčerpala tucet slov, která se během roku v Čechách naučila, Václav Havel, který celoživotně válčil s angličtinou a svou ostýchavostí z ní, musel v ten moment roztát do vděčného úsměvu: narazil v Bílém domě na holku, která uměla česky! 




4 komentáře:

  1. PERFEKTNE receno, prosim malinko snad zkratte (jsou lidi, kteri by si text mozna ke sve skode neprecetli) a SIRTE...s takovou prednaskou byste koneckoncu mohla i objizdet ceske skoly, to myslim zcela vazne. No, zkratka mluvite mi z duse a vas blog odpovida mym zkusenostem (tez z pracovnich pobytu v zahranici). Dekuji.

    OdpovědětVymazat
  2. Osobně používám angličtinu stylem "když mi nerozumíte, je to váš problém" :) Měl jsem mnohokrát možnost ji používat velmi intenzivně a jediní "grammar nazi" jsou Češi. Američané, Britové, Němci, Malťani a všichni další se snažili mi porozumět, protože jim šlo o obsah sdělení a ne o to, jestli správně používám předpřítomný průběhový.

    S angličtinou jsem začínal již v první třídě (to bylo ještě za Komárů), pak znovu v páté, pak v prváku na střední a ještě jednou v prváku na VŠ. Pořádně jsem začal mluvit až ve třeťáku VŠ, po 7 týdnech v USA. Nepotřebná britská slovíčka nahradila americká a najednou jsem začal rozumět textům písniček a filmům. Spoustu gramatických věcí si pořádně zažil až o pár let a jedny další prázdniny v USA později, když nám šéf zřídil firemní kurzy. Státy jsem si zamiloval, takže čtu americké noviny, poslouchám americká rádia (obojí online), filmy i knihy preferuji v originále a najednou jsem zjistil, že třeba svoje rychlé poznámky automaticky píšu anglicky, což ale v IT není zas takový unikát :) Jenže mi to trvalo skoro dvacet let... :(

    OdpovědětVymazat
  3. Na stejné téma s podobným závěrem: http://www.zdrojak.cz/clanky/anglicky-radsi-spatne-nez-vubec/

    OdpovědětVymazat
  4. skvělý článek, jako vždy, ale ta záliba ve vladimírovi franzovi, ta mi nejde do hlavy. ten chlap neumí mluvit - rétor je mizerný a jeho rádoby_prezidentské myšlenky jsou snůškou obecných klišé, má za sebou podivnou minulost ideologa českých neo-nácků (v době, kdy byl třicátník, takže o mladické nerozvážnosti nelze hovořit), navíc nikdy nebyl v politice ani jako zastupitel. bez rozpaků lze říci, že patří k té sortě čechů, kteří se sebevědomím potíže nemají, naopak, jeho ambice jsou až narcistně přemrštěné.

    tatiana evans, známe se z fb

    OdpovědětVymazat