Tento blog je preventivním opatřením proti 1) smazání pevného disku, 2) spláchnutí flashky do záchodu, 3) krádeži, ztrátě nebo požáru, při němž by došlo ke zničení jedinečného šanonu s poznámkami a texty, 4) kombinaci všech předchozích katastrof. Vychází bez jakéhokoli žánrového omezení, a to zcela nevypočitatelně buď v češtině nebo v angličtině.

čtvrtek 20. března 2014

Škoda

„A ještě zelená vlna,“ ozvalo se z rádia. „Vážná nehoda na stočtyřicátém kilometru dálnice D1 ve směru na Prahu stále blokuje provoz, kolona má více než deset kilometrů.“ Prudce vydechl, žaludek se mu stáhl strachy. Bylo jasné, že to nestihne. 

A Kristýna zešílí, pomyslel si. Váhal, jestli jí má zavolat hned anebo až dospěje ke koloně, zpomalí, ztlumí rádio a bude se v klidu rozhlížet po okolních autech. Bylo by správné ozvat se okamžitě, aby Kristýna měla čas odvolat hosty, změnit termín, omluvit se, aby jí nechal, jak s oblibou říkala, manévrovací prostor. Byla manažerkou v telekomunikační firmě, s nastalou situací by si s úsměvem poradila během několika minut a všichni by ji za to obdivovali. Tomáš, ten ňouma, za kterého se rozhodla vdát, se zasekne někde na dálnici i s prstenem, zlatým hřebem zásnubní večeře, zatímco ona, klidná a vyrovnaná, obrací vidličkou maso v pekáči, a druhou rukou střídavě obvolává hosty a upíjí ze sklenky Mouton Blanc. Potrpěla si na dobrá vína a neměla tušení o tom, že on na každé své cestě mezi Prahou a Brnem vjížděl do červenožluté restaurace, a s ulepenou rozkoší malého dítěte konzumoval BigMac z kartonové krabičky na klíně. Udržet si tvář před lidmi, pomyslel si, to se ví. Scénu mu udělá až večer, kdy unavený vkročí do dveří a bude ji chtít obejmout, navléknout jí prsten jen tak v ponožkách. Bude zuřit a ponižovat ho, dívat se na něj spatra, krčit nos a ptát se, jestli laskavě někdy používá ten sprej proti pachu z bot, který mu darovala k svátku - zřejmě ne, že? Za pár dní o tom bude vyprávět klukům, a oni řeknou – ty vle, a proč si ji teda chceš vzít, když je to taková kráva? A on odpoví – protože ji sakra miluju, ale v hloubi duše si potají přizná, že se jen ukrutně bojí, aby nezůstal sám. Kde se člověk jako on mohl seznámit? Leda na dálnici D1. A vůbec, člověk má být vděčný za to, co má. Kristýna má i spoustu dobrých vlastností. Například je vynikající kuchařka, na rozdíl od něho má vkus a styl, sice poslouchá jazz a nesnáší country, ale na druhou stranu se vyzná v počítačích a v mapách, a protiklady se, jak známo přitahují. Ano, ona je ta pravá. Přeladil na Country Radio, kde zrovna hráli Něco o lásce. „Láska se totiž, i když je prevít, nikomu dvakrát nemůže zjevit…..“ a na posledních několik minut podlehl iluzi, že všechno je, jak má být.
Kolona spěla kupředu příjemným tempem, takže měl možnost zblízka pozorovat okolní vozy, které se vlekly dálnicí jak unavení šneci, a přemýšlet, které by si mohl koupit. Kristýna chtěla Volvo nebo BMW, bezpečné reprezentativní auto v decentní a nenápadné barvě, aby se za něho nemusela stydět, když ji někde vyzvedával ve své zachovalé světle zelené Felicii. Mohl si už dávno koupit něco lepšího, ale Felicii měl rád a těžko nesl pomyšlení, že by se s ní musel rozloučit. Na druhou stranu, možná by mu Kristýna snáze odpustila dnešní zdržení, kdyby vstoupil do dveří jako rázný muž, konečně rozhodnutý koupit například tohle Volvo c70 v bronzové metalíze. Anebo tamto bílé Subaru s interiérem ve světlé kůži! – Za úvahu by stál i Mercedes v pravém pruhu, ten stříbrný. A helemese, jaká pěkná Toyota, co dala blinkr a cpe se dopředu. Mazda teréňák! Tutovka. S Japoncem člověk nemůže udělat chybu. Těkal očima od auta k autu a představoval si, jak by se jeho život zlepšil, kdyby si některé z nich pořídil.
Vtom si jí všiml. Blížila se k němu hlemýždím tempem, udýchaná a neupravená, ostýchavá škodovka. Byla to Felicia, navlas stejná světle zelená Škoda Felicia, jakou právě řídil, takže si chvíli myslel, že projíždí kolem velké skleněné výlohy a pozoruje odraz vlastního vozu. Kdo se opovážil? – zaostřil dovnitř kabiny, připraven utkat se pohledem s důchodcem ve flanelové košili, protože Škoda Felicia, alespoň podle jeho dosavadních zkušeností, většinou odpovídala rozpočtu a vkusu důchodců ve staromódních flanelových košilích.
Jenže zelenou Felicii neřídil důchodce. Řidičkou byla dívka s rezavým mikádem, asi tak pětadvacetiletá, na první pohled roztomilé stvoření, které se v sedadle pokyvovalo do rytmu jakési skladby z rádia. Podívala se na Tomáše právě v momentě, kdy její ústa artikulovala verš „…když chlap zmagoří láskou utíká za ní, platí i s úroky a nepočítá s daní“. Posluchačka Country Radia! Usmála se tak, že zatajil dech, šlápla na plyn a vtěsnala se do skuliny v levém pruhu, který začal postupovat o poznání rychleji než zbytek kolony. Vyděsil se. Dívka v zelené Felicii mizela v dálce, zatímco on byl zapasován mezi Volvem, Mazdou a Mercedesem, a nemohl se hnout. Ani se, tupec, nestačil podívat na espézetku! Byl najednou tak zoufalý, že udělal něco, k čemu se nikdy předtím neodvážil: dlouze zatroubil. Mazda leknutím ucukla a on mohl podniknout další krok, ke kterému by se za jiných okolností zcela jistě neodhodlal. – Zabočil do odstavného pruhu a za nesouhlasného troubení všech Japonců v decentních barvách, podél série pantomimických nadávek řidičů za jejich skly ujížděl kupředu, oči na šťopkách. Pročesával kolonu jako vodní hladinu, odkud se měla vynořit křiklavě zelená ryba, občas přibrzdil – to aby mu neuniklo několik metrů, které zahradil kamion, ale po řidičce zelené Felicie jako by se země slehla. Už se vzdával veškeré naděje, když se objevila přímo za ním a dýchala mu na záda. Zachvěl se a utopil zrak ve zpětném zrcátku, aby si mohl dívku prohlédnout.
Byla vlídně krásná, měla laskavé hravé oči a znovu se na něho usmála. Musela vědět, že vyrazil za ní. Taky se usmál a vzápětí propadl panice. Určitě někoho má! Taková ženská přeci nebude sama. Auto nejspíš patří jejímu choti. Může ovšem zrovna tak patřit jejímu otci nebo bratrovi, ale jak to zjistit? Vtěsnal se zpátky do kolony, a nechal dívku, aby ho předjela. Věděl, že je to riskantní manévr, ale pochopila. Zařadila se o pár aut před ním, takže ji mohl dostihnout a jet několik minut po jejím boku. Naschvál se na něj nepodívala, jen se pro sebe uculovala jako dáma v baru, která ví, že ji pozoruje muž od stolku v rohu a za chvíli jí objedná Campari Orange. Jenže v koloně na dálnici D1 se Campari Orange objednat nedalo. Zíral do útrob jejího auta a toužil objevit nějaké znamení, které by mu otevřelo oči, osvobozující důkaz, že je zadaná, marná a nedostupná, anebo naopak povzbuzení do dalšího boje o její přízeň. Zaměřil se na její ruce, které něžně klouzaly po obvodu volantu. Prstýnek neměla. Skoro se nahlas zasmál, když si uvědomil, že domnělý manžel může být nanejvýš přítel a vzpomněl si na kluky z hospody, co se holedbali – každá někoho měla, než poznala mě – a začal si připadat jako automobilový rytíř dobyvatel. Blesklo mu hlavou, že by se mohl nahnout přes sedadlo spolujezdce a ztuhlou kličkou otevřít okénko, ale pak dostal lepší nápad. Předjede ji a blinkrem navede na nejbližší benzinovou pumpu. Dívka je spřízněná duše, jistě se dovtípí. Mistrovskou piruetou objel dvě dodávky zprava a znovu se ocitl před dívkou. Bylo jasné, že přistoupila na jeho hru – usmívala se od ucha k uchu a zdálo se mu, že dokonce mrkla. A co víc! V levém dolním rohu jejího předního skla uviděl nálepku McDrive, tutéž, kterou měl na skle on, a díky níž už si přišel na hezkých pár porcí středních hranolek navíc. Osud, pomyslel si. Nálepka byla znamením, na které čekal. Když minul tabuli s nápisem Agip 500m, zpomalil a dal blinkr. V tu chvíli zazvonil mobil a displej, zelený závistí, pulsoval do prostoru. Kristýnka volá. Žaludek se mu sevřel úzkostí. Zapomněl jí zavolat! Co teď? Felicie v závěsu zpomalila a dala blinkr. Agip 200m, zvěstovala další cedule. Mobil vibroval čím dál naléhavěji. Měl by to vzít, blesklo mu hlavou, měl by to vzít, aby Kristýna nežárlila, aby mu neudělala scénu, aby nepojala nějaké zcela absurdní podezření. A vůbec, co ho to napadlo? Co poví dívce s rezavým mikádem, až vystoupí z Felicie? Dobrý den, jsem Tomáš, v peněžence mám prsten z bílého zlata a jedu do Prahy na zásnubní večeři v bytě své nastávající? Ne, to nemohl dopustit. Všiml si, že vlevo za ním bliká elegantní černý Volkswagen Passat, který se zřejmě na poslední chvíli rozhodl sjet k benzínce. Což se velice hodilo. Tomáš přidal, takže mezi ním a spřízněnou Felicií vznikla průrva, do níž se obratně vecpal Passat. Zablikal na pozdrav. Tomáš blikat přestal. Minul sjezd k pumpě a pokračoval odstavným pruhem dál, rovně, za Kristýnou. Vzal telefon, který začal vyzvánět už podruhé a ve zpětném zrcátku s hrůzou pozoroval, jak dívka zabočila k čerpací stanici a zastavila vedle černého Volkswagenu. Měl dokonce pocit, že se s řidičem dala do řeči! Proklel všechna luxusní auta i jejich posádky. Žárlil, strašlivě žárlil a uvědomil si, že by mu vlastně nevadilo, kdyby dnešní zásnuby vzal někdo za něj, jen aby se teď mohl vrátit, docouvat k Agipu, klesnout na kolena a prosit dívku, aby mu odpustila. Kristýna syčela do telefonu, proč nezavolal dřív, že má maso v troubě a každou chvíli tu budou první hosté, ale on téměř neslyšel. Vyblábolil omluvu - nedá se nic dělat, miláčku, hlavně se uklidni, přijedu co nejdřív, pusu, pa -  a přitom usilovně přemýšlel, co si počne. Nejbližší sjezd byl pět kilometrů daleko, a než by k němu dojel – než by se otočil a znovu prostál frontou až k benzínce, dívka by dávno byla ta tam. Křižoval kolonou ze strany na stranu, aby mu neunikla ani myš, rámoval pohledem všechny jízdní pruhy naráz a naschvál pouštěl ostatní auta před sebe. Několikrát jej kdosi problikal, a on pokaždé zaplesal v domnění, že dívka dojela, že mu odpustila a darovala mu druhou šanci, přestože láska, i když je prevít, se prý nevrací, a on doufal, že to není pravda. Propadal se kolonou zpět jako kámen a uvědomil si, že takhle dojede do Prahy někdy o půlnoci. A co víc, ani po dvaceti minutách zelenou Felicii nikde neviděl. Vzpomněl si na přísloví Co oči nevidí, to srdce nebolí, a nenáviděl toho, kdo takovou hloupost vypustil z pusy, protože jeho srdce ukrutně bolelo, a to možná poprvé v životě. Bolelo ho srdce, když připustil, že dívku už nejspíš nikdy neuvidí, dojede do Prahy, vezme si Kristýnu, kterou sakra nemiluje, a stráví s ní zbytek svého života, protože nedovedl v jednom jediném okamžiku prozřít a sebrat odvahu.
Zařadil se způsobně do nejpomalejšího pravého pruhu a sunul se frontou vpřed jako ovce na porážku. Uviděl ceduli McDonalds – I’m lovin’ it, a téměř se rozplakal, když si uvědomil, že kdyby nebyl zbabělý osel, mohl si už dávno pochutnávat spolu s dívkou třeba na novém sendviči SteakHouse Classic, ze kterého čouhaly kousky slaniny a vytékal horký sýr. Takhle si ho dá sám, a nakonec to snad taky nebude tak špatné, uklidňoval se. Sejde z očí, sejde z mysli. Třeba na dívku zapomene, než dojede do Prahy. Sjel k restauraci a chtěl se právě zařadit do fronty k okénku McDrive, když strnul: přímo před vchodem stála zelená Felicie. Strhl volant a zamířil na parkoviště. Tak přeci! Teď už mu neunikne. Bude statečný, tak statečný, že i kdyby nakrásně měla uvnitř restaurace rande, počká si na ni a řekne jí, jak se věci mají. Vstoupil dovnitř, ale dívku nikde neviděl, a tak si bleskově objednal velkou Colu bez ledu a spěchal ke stolku u okna, strategické pozici, z níž měl přehled o celé restauraci včetně příchozích i odchozích návštěvnic dámské toalety, a zároveň viděl na zaparkovanou Felicii. Čekal deset minut, dvacet minut, čekal celou věčnost, bedlivě sledoval každého zákazníka u pokladny, ale marně. Po třičtvrtěhodině mu to došlo: spletl se. Určitě se spletl! Auto patří tamhle tomu důchodci ve flanelové košili, který se tady stavil s nenasytnými vnoučaty. Nebude přeci čekat další hodinu, až dojedí, a Kristýna s ním definitivně skoncuje. Dopil poslední zteplalý doušek Coly a vzpomněl si, že měl chuť na hamburger se slaninou. Pohlédl na chumel lidí u kasy a pak na frontu k okénku McDrive, na řidiče, co chňapali po krabičkách s nejhorším hovězím, které tato planeta poznala, a byl náhle znechucen celým svým životem. Co tu proboha dělá? V kapse mu pípla textovka. Hlavne jed opatrne a ne aby ses stavoval nekde v bufetu!Mas tu rostbif. Kristýna uměla být i milá a starostlivá. Obvykle když vypila víc než půl láhve dobrého vína. Tehdy bývala v rozpoložení, čekala na něho v ložnici a propocených ponožek si vůbec nevšimla. Bytem duněl jazz, ale toho si pro změnu nevšímal on. Člověk přeci musel na oltář partnerského svazku přinášet kompromisy, musel se snažit být stále lepším, pracovat na sobě. A nesmí vám to nikdy přijít líto, kupte si auto a cucejte Chito. Prudce se zvedl od plastového stolku a vyrazil k autu. Byl rozhodnutý. Koupí Volvo c70 na leasing. A se zastávkami v McDonalds skoncuje! Převrhněte stůl, opusťte dům…Ach ne, on přeci není ten typ. Nastartoval a vložil do rádia kazetu s výběrem jazzových skladeb, kterou mu Kristýna věnovala před lety, když se poznali. Zaposlouchal se a pomyšlení, že se dnes večer zasnoubí, ho poprvé skutečně dojalo. Vycouval z parkoviště, sjel zpátky na dálnici a vydal se ku Praze. Ani se neohlédl.

Zlomilo jí to srdce. Dívka ve stejnokroji obsluhy McDonalds, která na poslední chvíli vyběhla na práh restaurace, mávala jako o život a do poslední chvíle doufala, že si jí ve zpětném zrcátku řidič zelené Felicie všimne. Nahání jí na dálnici, objedná si u ní Colu, třičtvrtě hodiny zírá k její kase a pak najednou zmizí! Stála před svou zelenou Felicií. Ani lístek za stěračem jí nenechal, sklopila oči, ačkoli musel vědět, že je to její auto. Hulvát. Nezdvořák. Neobyčejně roztomilý hulvát a nezdvořák s nádhernými rezavými vlasy...Měla sebrat odvahu a poslat mu ke stolku cheeseburger s telefonním číslem, nepřemítat celou třičtvrtěhodinu o tom, jestli se shodí před kolegy, a taky aby to nepráskli jejímu příteli. Řekli by mu to, no a? Stejně se s ním dřív nebo později rozejde. Nebyla to láska na první pohled. Zatímco zrzek s Felicií se určitě někdy vrátí. Vrátí se! Odcházela zpět ke kase s očima zastřenýma steskem. Vrátí? Pošle mu přes Country rádio písničku, tu jejich. Pošle mu píseň a bude čekat, prodávat hamburgery, dívat se prosklenými dveřmi na parkoviště a vyhlížet spřízněnou zelenou škodovku. 

1 komentář:

  1. Ahoj Blanko, všechny palce nahoru. :-) I ty u nohou. :-) Ela N.

    OdpovědětVymazat