Korektorské humoresky

Přesněji řečeno, Korektorské Babovřesky. Dnes ráno jsem si na facebooku četla přepis konverzace jistého autora s jeho nedovtipnou korektorkou. Chudák, myslela jsem si. Čím vším někteří čeští autoři musí projít, to je k nevíře. S jakou mírou lidské blbosti se musejí utkat, to je ostudné. Ještěže mám takové štěstí a vydávám svou knihu v angličtině, v Británii, v Londýně...juch!

Hodinu poté: nakladatelství, které má zájem o práva na Totál Balkán pro oblast Británie, mi poslalo svou verzi zkorigovaného rukopisu. Zírala jsem. Já jim totiž poslala text, který už zkorigovaný byl (profesionálně, výborně a jistěže draze, ale za kvalitu člověk zaplatí rád). Jenže - děli Londýňané - je to korektura americká. My jen tu ťukneme, tam ťukneme, aby to bylo správně British. - Tak jo, děla jsem já, to dá ostatně rozum, že. Jenže když jsem ty ťukance najednou viděla, napadlo mě, jestli někdo můj text spíš pořádně nezkopal. 

Byly tam ohromné, revoluční změny v interpunkci, velkých/malých písmenech, čárkách, střednících (...Jednou provždy: korektoři všech žánrů, nerušte mi mé středníky! Nikdy!! Pro každý středník mám setsakramentsky dobrý důvod, slyšíte? Vykřičník!). Byly tam pospojované věty (....setsakramentsky dobrý důvod mám i pro každou krátkou, ba jednoslovnou, větu.) Všechny, úplně všechny slovyjádřené číslovky byly najednou numericky. Skypovala jsem britské korektorce, krotíc své rozčilení. Je to přeci rodilá mluvčí. Co já vím o interpunkci? Třeba to Ústav pro jazyk britský nedávno změnil a já to nezaznamenala. Takže mi dotyčná jistě vysvětlí svoje dobré důvody.

Já: Co ta velká písmena? Jste si naprosto jistá, že Council of Europe se v britské angličtině  píše malými písmeny?

Ona: No tak úplně jistá si, jako, nejsem. Vy myslíte, že je to špatně? (

Já: Několik let jsem tam pracovala. Ale to je v tomto směru nesměroplatné. Když jde o gramatiku, tak zásadně nemyslím, nýbrž otevírám příručky, googluju, ujišťuju se. 

Ona: Ach tak. 

Já: Tak to, prosím, opravte. A rovnou opravte i European Court of Human Rights. 

Ona: Taky velkýma?

Já: Taky, taky. A vůbec, máte pro ta malá písmena nějakou slabost nebo jiný důvod?

Ona: Ovšem. Je to politika našeho nakladatelství.

Já: Politika?!

Ona: Ano. Boj proti zátěži v textu. Ve vašem rukopisu je velkých písmen příliš mnoho, působí to rušivě. 

Já: Vidíte, mě zas v cizích textech ruší, když jsou v nich gramatické chyby. 

Ona: Pokud si to vysloveně přejete, tak to pochopitelně změním, to je jasné. Ale například u nás v Norsku by to neprošlo. 

Já: U vás v Norsku...počkejte....vy nejste Britka? Vy nejste rodilá mluvčí?!

Ona: Ne, nejsem. Ale v Londýně žiji už tři roky.

Nebesa potemněla. Modem strachy klekl a už nenaskočil. Vytáhla jsem ho ze sítě, aby netrpěl. Abych netrpěla já, Norka-korektorka, Londýňan-nakladatel. Musím napočítat do půldruhýho tisíce (slovy), abych se uklidnila a vzdálila repertoáru strašidelných nadávek, co mě najednou napadají. Pak jim zavolám a řeknu...proboha, co slušnýho já jim jen řeknu? Je to k nevíře...