MIF

Před pěti lety touto dobou jsem se chystala ke svojí první cestě do Oxfordu, na úvodní seminář v rámci svého vysněného studia tvůrčího psaní. Vyrážela jsem tehdy celá rozstřesená vlakem ze Štrasburku, v tašce několik linkovaných sešitů a plné kapsy dřevěných tužtiček, které s náruživostí shromažďuji při návštěvách oblíbeného obchodního domu IKEA. Hned při první hodině jsem samosebou zjistila, že tužky a papíry nejsou pro psaní tak podstatné jako například odvaha, protože - jak vtipně poznamenal jakýsi spisovatel těsně před tím, než se odrazil: Psaní je jako skočit ze skály a za letu si vynalézat křídla. Já dodávám: obzvlášť psaní v jazyce jiném než rodném střediskovém a mateřském. Vlastně dodnes nechápu, co mě to napadlo, ale - stalo se, a ke svému velkému překvapení pořád letím, přesněji řečeno řítím se a odolávám gravitaci i poryvům větru. V návaznosti na post o tom, jak probíhaly přijímačky (čtěte zde), jsem byla několikrát tázána, jestli bych nezveřejnila ukázky psaní z kurzu nebo z talentovek. Nuže, rukuji vstříc anglicky čtoucím příznivcům Pokynů s povídkou MIF, která byla mou hlavní přijímačkovou prací, a která nedávno vyšla v knize Jiné právo literární. 

Je tu pěkně, ale jsou tu hadi

Ano. Na jednoho z nich jsem včera málem šlápla smétajíc révové listí ze dvora. Ale nevěděla jsem o tom – nevšimla jsem si. Kdo by, ostatně, čekal, že mu do uzavřeného, oleandry a bylinkami posázeného dvora, do jeho autorské oázy a zahrady literárních potěšení, vleze had! Snad jedině přátelsky otupělý hroznýš, který si vyrazil na výlet z terária, zdomácnělý typ rozmazleného plaza, který překypuje dobráctvím jako pes, láskyplným ovinutím masíruje zápěstí jako zdravotní pomůcka s nastavitelnou silou stisku, a jediné, co neumí, je mluvit. (Nevěříte? - Viděla jsem tady turisty, kteří přijeli karavanem až z Belgie a na palubě měli akvarijní rybky, tucet pískomilů a papouška, takže škrtič by mě vůbec nepřekvapil.)

Rozmarné léto na Jadranu

Mí francouzští známí se rozhodli koupit v Chorvatsku dům. Vzhledem k tomu, že už několik let sveřepě lpím na tom, že jsem daleko větším dílem spisovatelka než právnička, myslela jsem, že vymknout se jejich přesvědčení o tom, že právě já budu vůbec nejlepším průvodcem, tlumočníkem, realitním poradcem a právním zástupcem, nebude nic těžkého. A hle – nakonec to opravdu nebylo těžké: bylo to nemožné. „Všechno je v podstatě připravené,“ halasili mí přátelé do telefonu, „budeš jen tlumočit u notáře a při jednání s prodávajícím. Alespoň tě příjemně vyrušíme z tvé tvůrčí samoty. Mimochodem – mohli bychom u tebe těch pár dní přespat?“ Nevím, jak v podobných situacích reagujete vy – já zcela žalostně. Na několik dní tak vtrhl do tichého přístavu mého autorského života na moři orkán v podobě návštěv místních úřadů, notářů, advokátů, katastrů a pozemkových knih.

Opil se motýl

O ježkovi jsme již vyprávěli, i krtek se objevil, ba delfín a všelijaká další zvířata (račte si připomenout zde), ale motýl dosud nepřiletěl (ani se neutopil). Ejhle báseň ze šuplíku na mém dávno nezvěstném záložním disku, na který jsem dnes ráno narazila v krabici při (marném) hledání velkého technického průkazu od auta. Vzhledem k tomu, že jde o ranou tvorbu, umělecká hodnota básně si zřejmě příliš nezadá s technickým průkazem, ale je možné, že po prozkoumání dalšího obsahu nalezeného disku budou zveřejněny novější kusy a literární úroveň příspěvků bude setrvale stoupat. Jinak nevím jak vy, ale já mám radost, že po dešťovém festivalu uplynulých dní vysvitlo v Praze hned několik paprsků slunce a k pocitu absolutního štěstí mi vlastně  chybí jen nález techničáku. Jdu pokračovat v pátrání.

Krvavý příběh o steaku

Předem této poznámky bych chtěla uvést, že je to nespravedlnost a mám už toho dost: vyvíjím upřímnou a systematickou snahu o proniknutí do základů vaření, ale mé dosavadní výsledky, žel, popírají veškerá moudra, poučky, přísloví i zákony (kromě zákonu schválnosti). Kdo to kdy slyšel, že trpělivost přináší ovoce? Mně přináší nervy nadranc, a kteroukoliv kuchyň, kde jsem zatím působila, promění v rumiště, spáleniště nebo obojí (čímž se vysvětluje, proč jsem zatím nikde nevařila více než jednou).