Vzpomínám, co řekl kmotr Totál Balkánu na křtu knihy: "To byste měla přeložit do angličtiny, nejlépe tak do dvou měsíců." Bylo to v únoru 2012. Během prvních dvou měsíců jsem přeložila půlstranu. Dvacetkrát. Uprostřed jednadvacáté verze mi svitlo, do jakého šílenství jsem se pustila. - Předně, nejsem rodilá mluvčí, a je zcela jasné, že text mi mou troufalost směle vrací tím, že se nedá přeložit. Dál: jsem autorkou předmětné knihy, a to je u překladu arcikříž (jakkoli všichni mají zato, že je to obrovská výhoda). Nemám ani špetku odstupu, nemám perspektivu čtenáře, který se alespoň místy nechá unést textem. Mám perspektivu autora, který řadu míst navždy protrpí. Nedostatek odstupu způsobuje nedostatek lehkosti, hravosti a zvídavého jazykového kutilství, které je pro úspěch překladu (domnívám se) nutné.
Uplynulo několik dalších měsíců, kdy jsem pátrala mezi překladateli. Všichni byli nanejvýš vstřícní, ale nakonec jsem musela veškeré vidiny slibné spolupráce vzdát. I při nejnižší morálně přípustné sazbě za normostranu (která mi teď, poté, co jsem si sama intenzivně zapřekládala, připadá nemorální) by celkové náklady dosáhly částky, která nebyla v mých možnostech. Průzkumem trhu z ojetými sportovními vozy jsem shledala, že bych překlad nezaplatila, ani kdybych prodala Mazdu. A tak bylo rozhodnuto: Mazdu si nechám, a nechám si i překlad.
Trvalo to skoro rok. V tuto chvíli pracuje na úpravách mého překladu vynikající americká editorka, která si Totál Balkán vybrala na základě prvních dvou stránek. Ty vám tímto srdnatě představuji v podobě před editací. Tytéž dvě stránky představuji i v překladu do srbštiny, který právě vzniká. Srbský překlad je rovněž před editací, takže prosím znalce a odborníky, aby na případné nepřesnosti nebrali zřetel. Naproti tomu, základní plynulost a chytlavost textu by už v obou ukázkách měla být. Anglický text najdete zde, srbský zde. Níže přikládám i stejné dvě strany z originálu, pro jazykozpytce a hnidopichy. Přeji příjemné čtení, děkuji všem za dlouhodobou podporu a trpělivost!
Totál Balkán - ukázka - originál
Těžko říct, čím jsem tak oslnila komisi při telefonním pohovoru. Jaképak platí v Kosovu zákony na ochranu menšin? Nebyla jsem nervózní. Za prvé mi bylo jasný, že to nevyjde, protože v Kosovu s vyhlášením nezávislosti stěží čekají zrovna na mě, a navíc – než se mi stačili ozvat, rozhodla jsem se dát všem mezinárodním spolkům vale, sednout si doma v kuchyni ke stolu a odsednout, jen co napíšu deset až patnáct románů, filmových scénářů a divadelních her. Výborně! A nyní pohovořte o vztahu demokracie a vlády práva. Protože umělec má přeci daleko větší šanci pohnout světem než expert v oboru mezinárodněprávní ochrany lidských práv.
Jak byste řešila neshody ve svém týmu? Naskočí mi dvaadvacet naprosto nepřijatelných odpovědí (asi tak půlka z nich zahrnuje nějakou formu násilí). Ukázním se a chvíli blábolím o metodě diskuse a o efektivních způsobech motivace členů týmu. (Blbost! Blbost!!). Dokonce uvedu pár příkladů z vlastní praxe, takže několik minut souvisle lžu, jako když tiskne. Závěr. Jaký je váš názor na funkčnost místní správy v severním Kosovu?
Naskočí mi pravda: severní Kosovo je průser. Bohužel mi nenaskočí nic jinýho. Průser je průser. „Rozuměla jste otázce?“ zeptá se jeden z examinátorů. Bože, tak něco řekni, ať si nemyslí, že všichni Češi jsou primitivové bez názoru na místní správu v severním Kosovu!
Vzpomenu si na zprávy, kdy (kterýkoli) politik odpovídá na (jakoukoli) složitější otázku.
„Ta situace je znepokojivá a nesmírně komplikovaná,“ řeknu vážně. „Věc je třeba vidět v celém jejím velice složitém kontextu, a já v tuhle chvíli bohužel nemám prostor, abych se podrobně věnovala podrobnostem, ale řeknu jen tolik – z hlediska toho nesmírně diverzifikovaného pozadí vývoje etnického konfliktu v Kosovu a s přihlédnutím ke všem ekonomickým, sociálním a politickým zřetelům lze konstatovat, že míra funkčnosti místní správy v severním Kosovu je věrnou reflexí současného stavu tamní společnosti.“
Chce se mi spolknout telefon a po zbytek života se vyjadřovat jen k otázkám souvisejícím výhradně s počasím.
Problém je v tom, že mohla.
Píšu někdejší kolegyni ze soudu. Pracuje teď v Bosně pro OSN. Jaký to tam je? Je šťastná? „Is she making a difference?“ dodám. Je tam něco platná?
„Šťastná?“ odepisuje. „To je slabý slovo!“ Je absolutně nadšená, protože, hele, Sarajevo je prostě boží. Samá párty, žádná práce, kousek do hor i k moři, poměr mužů a žen je pro nás, nezadané třicetileté, nanejvýš příznivý. Hezký a levný hadry v místních krámech a v obchodě za závorou OSN největší výběr alkoholu a parfémů, jakej si dovedu představit. Bez daně, takže za pusu. Jaká jsi platová třída? P2, nebo P3?
Radši odepíšu, že nevím, přestože vím. P4. Měsíčně je to víc, než kolik má řadový poslanec.
Cože, ty bys to odmítla?
Přes den mi volá sto lidí. Gratulujeme! Jsme na tebe pyšný! – Máš všechna očkování? – Snad ti dají neprůstřelnou vestu. – A že jsem tak smělá, kolik ti budou platit?
Všichni jsou nadšený.
Nevědí to, co vím já.
Odpoledne se mi chce zavolat Bendovi zpátky a zeptat se, jestli by to nešlo stornovat, ale vzpomenu si na jeho nadšení, když mi oznamoval, že pro Českou republiku je to čest, veliká čest, protože do mise v Kosovu už dlouho žádnýho Čecha nevybrali – a že se jich prej hlásilo!
Jak bych mohla Český republice něco takovýho udělat?
Když odmítnu, možná mě Benda vyhostí.
Těžko mu můžu vysvětlovat, že jsem se do toho konkurzu přihlásila kdysi dávno před čtvrt rokem, kdy mi zrovna připadalo, že napsat těch deset až patnáct románů bude setsakra náročný a že by bylo jednodušší odjet někam do Tramtárie anebo do Kosova a radši si tam nechat ustřelit hlavu uprostřed humanitární krize, než ji doma ztrácet v krizi tvůrčí.
(Samosebou, jen co jsem odeslala přihlášku, záhadným způsobem se mi ulevilo, takže psaní začalo jít jako po másle, a když se mi po třech měsících ozvali zpátky, už mi ten nápad s ustřelenou hlavou nepřišel až tak skvělej.)
Uplynulo několik dalších měsíců, kdy jsem pátrala mezi překladateli. Všichni byli nanejvýš vstřícní, ale nakonec jsem musela veškeré vidiny slibné spolupráce vzdát. I při nejnižší morálně přípustné sazbě za normostranu (která mi teď, poté, co jsem si sama intenzivně zapřekládala, připadá nemorální) by celkové náklady dosáhly částky, která nebyla v mých možnostech. Průzkumem trhu z ojetými sportovními vozy jsem shledala, že bych překlad nezaplatila, ani kdybych prodala Mazdu. A tak bylo rozhodnuto: Mazdu si nechám, a nechám si i překlad.
Trvalo to skoro rok. V tuto chvíli pracuje na úpravách mého překladu vynikající americká editorka, která si Totál Balkán vybrala na základě prvních dvou stránek. Ty vám tímto srdnatě představuji v podobě před editací. Tytéž dvě stránky představuji i v překladu do srbštiny, který právě vzniká. Srbský překlad je rovněž před editací, takže prosím znalce a odborníky, aby na případné nepřesnosti nebrali zřetel. Naproti tomu, základní plynulost a chytlavost textu by už v obou ukázkách měla být. Anglický text najdete zde, srbský zde. Níže přikládám i stejné dvě strany z originálu, pro jazykozpytce a hnidopichy. Přeji příjemné čtení, děkuji všem za dlouhodobou podporu a trpělivost!
Totál Balkán - ukázka - originál
Těžko říct, čím jsem tak oslnila komisi při telefonním pohovoru. Jaképak platí v Kosovu zákony na ochranu menšin? Nebyla jsem nervózní. Za prvé mi bylo jasný, že to nevyjde, protože v Kosovu s vyhlášením nezávislosti stěží čekají zrovna na mě, a navíc – než se mi stačili ozvat, rozhodla jsem se dát všem mezinárodním spolkům vale, sednout si doma v kuchyni ke stolu a odsednout, jen co napíšu deset až patnáct románů, filmových scénářů a divadelních her. Výborně! A nyní pohovořte o vztahu demokracie a vlády práva. Protože umělec má přeci daleko větší šanci pohnout světem než expert v oboru mezinárodněprávní ochrany lidských práv.
Jak byste řešila neshody ve svém týmu? Naskočí mi dvaadvacet naprosto nepřijatelných odpovědí (asi tak půlka z nich zahrnuje nějakou formu násilí). Ukázním se a chvíli blábolím o metodě diskuse a o efektivních způsobech motivace členů týmu. (Blbost! Blbost!!). Dokonce uvedu pár příkladů z vlastní praxe, takže několik minut souvisle lžu, jako když tiskne. Závěr. Jaký je váš názor na funkčnost místní správy v severním Kosovu?
Naskočí mi pravda: severní Kosovo je průser. Bohužel mi nenaskočí nic jinýho. Průser je průser. „Rozuměla jste otázce?“ zeptá se jeden z examinátorů. Bože, tak něco řekni, ať si nemyslí, že všichni Češi jsou primitivové bez názoru na místní správu v severním Kosovu!
Vzpomenu si na zprávy, kdy (kterýkoli) politik odpovídá na (jakoukoli) složitější otázku.
„Ta situace je znepokojivá a nesmírně komplikovaná,“ řeknu vážně. „Věc je třeba vidět v celém jejím velice složitém kontextu, a já v tuhle chvíli bohužel nemám prostor, abych se podrobně věnovala podrobnostem, ale řeknu jen tolik – z hlediska toho nesmírně diverzifikovaného pozadí vývoje etnického konfliktu v Kosovu a s přihlédnutím ke všem ekonomickým, sociálním a politickým zřetelům lze konstatovat, že míra funkčnosti místní správy v severním Kosovu je věrnou reflexí současného stavu tamní společnosti.“
Chce se mi spolknout telefon a po zbytek života se vyjadřovat jen k otázkám souvisejícím výhradně s počasím.
…
Ráno
volal nějakej Benda z ministerstva zahraničí. „Tak vám gratuluju!“ halasil. „Mohla byste nastoupit příští týden?“Problém je v tom, že mohla.
Píšu někdejší kolegyni ze soudu. Pracuje teď v Bosně pro OSN. Jaký to tam je? Je šťastná? „Is she making a difference?“ dodám. Je tam něco platná?
„Šťastná?“ odepisuje. „To je slabý slovo!“ Je absolutně nadšená, protože, hele, Sarajevo je prostě boží. Samá párty, žádná práce, kousek do hor i k moři, poměr mužů a žen je pro nás, nezadané třicetileté, nanejvýš příznivý. Hezký a levný hadry v místních krámech a v obchodě za závorou OSN největší výběr alkoholu a parfémů, jakej si dovedu představit. Bez daně, takže za pusu. Jaká jsi platová třída? P2, nebo P3?
Radši odepíšu, že nevím, přestože vím. P4. Měsíčně je to víc, než kolik má řadový poslanec.
Cože, ty bys to odmítla?
Přes den mi volá sto lidí. Gratulujeme! Jsme na tebe pyšný! – Máš všechna očkování? – Snad ti dají neprůstřelnou vestu. – A že jsem tak smělá, kolik ti budou platit?
Všichni jsou nadšený.
Nevědí to, co vím já.
Odpoledne se mi chce zavolat Bendovi zpátky a zeptat se, jestli by to nešlo stornovat, ale vzpomenu si na jeho nadšení, když mi oznamoval, že pro Českou republiku je to čest, veliká čest, protože do mise v Kosovu už dlouho žádnýho Čecha nevybrali – a že se jich prej hlásilo!
Jak bych mohla Český republice něco takovýho udělat?
Když odmítnu, možná mě Benda vyhostí.
Těžko mu můžu vysvětlovat, že jsem se do toho konkurzu přihlásila kdysi dávno před čtvrt rokem, kdy mi zrovna připadalo, že napsat těch deset až patnáct románů bude setsakra náročný a že by bylo jednodušší odjet někam do Tramtárie anebo do Kosova a radši si tam nechat ustřelit hlavu uprostřed humanitární krize, než ji doma ztrácet v krizi tvůrčí.
(Samosebou, jen co jsem odeslala přihlášku, záhadným způsobem se mi ulevilo, takže psaní začalo jít jako po másle, a když se mi po třech měsících ozvali zpátky, už mi ten nápad s ustřelenou hlavou nepřišel až tak skvělej.)
Žádné komentáře:
Okomentovat