Nalezeno v překladu

Můj vztah k poezii, obzvlášť cizokrajné, zaznamenal vývoj tak říkajíc od extrému k extrému: na počátku jsem básně snášela jen se značnou nelibostí, protože bylo obvykle vyžadováno se je učit zpaměti a do roku 1989 šlo téměř bez výjimky o angažovaná díla Petra Bezruče nebo rádoby roztomilé komunistické říkanky pro děti.  Poezii jsem proto ignorovala až do svých sedmnácti let, kdy došlo k obratu, resp. ke střetu s neproniknutelnými díly našich a francouzských symbolistů: tehdy jsem začala poezii opravdu nenávidět. Nebylo už nutné učit se básně zpaměti. Bylo nutné je chápat. 

Spisovatel v nákupním centru

Nesnáším to: najít místo k parkování, prodírat se lidmi, kteří tupě stojí na neuvěřitelně pomalu jedoucím pásu a pak kulhat několika patry obchodů s nesmysly, hledajíc expresní opravnu obuvi, kde mi spraví ulomený podpatek. Nesnáším to především proto, že při prodírání se lidmi zmerčím paní, která má nádherný šedý svetr, přesně takový, jaký objevím o pár minut později ve výloze záludné prodejny (záludné proto, že vědomě prodává oblečení na jedno použití a nevysvětlitelným způsobem přitahuje bezbranné lidi, aby si každou chvíli některý z exemplářů koupili, přestože už dávno vědí, že po prvním vyprání bude barva, tvar a elegance syntetického oděvu v tahu).

Ozvěny Omalovánek ze Štrasburku

Kdosi mě upozornil, že jsem podle a bez varování smazala většinu obsahu na svém starém blogu Omalovánky ze Štrasburku. Mí zasloužilí čtenářové proto odpustí, když na tomto místě budu tu a tam recyklovat stará známá echa z dob mého působení ve Francii (není jich tolik). Jsou prostě lidé, kteří to ještě nečetli. Nerada bych případné zájemce připravila např. o postřehy z francouzské pošty nebo o veselé příhody, které provázely má pravidelná putování na trase z alsaského Štrasburku do české Prahy. Račte nakousnout staronovou sérii Jiného psaní vzpomínkou na Kolo značky Kirsch.

Bojkot nákupního vozíku

V prodejnách potravin se pohybuji zásadně nalehko, tj. bez košíku a bez vozíku, protože tam jdu pro jednu, nanejvýš pro tři až pět věcí, případně ještě pro to, co mě inspiruje cestou, takže k pokladně přicházím s náručí plnou zásob, na zmodralém malíčku několik těžkých sáčků se zeleninou a velké balení toaletního papíru. Zásoby jsou pečlivě naskládané jedna na druhou jako tyčinky ve hře mikádo, takže hnout s jednou nutně znamená zřícení celé konstrukce. V tomto momentě je rozhodující, jací lidé stojí okolo mě ve frontě. Odněkud se zpravidla ozve: „Nechápu, proč si někdo nevezme vozík,“ zatímco člověk, který je zřícením hromady věcí ohrožen nejvíce, nabídne pomoc a seskládá nejnebezpečnější komponenty věže na jedoucí pás.

Totál Balkán III: Volby

Jedu z předvolebního mítinku Strany zelených v kosovském městečku Veselí/Veselje. Z billboardů podél silnice se na střídačku usmívají šéfové dvou největších partají. Ostatní strany neměly peníze na viditelnou kampaň, takže postupují formou setkávání s občany. (Na Zelený přišlo dvanáct lidí. Zprávu, do který jsem to napsala, mi ovšem z Centrály vrátili s tím, že není vhodné tímto konkrétním způsobem upozorňovat na malou politickou uvědomělost a zájem kosovských občanů. Opravím to na „poměrně nízkou účast s ohledem na nepřízeň počasí.“ Spokojenost.)

Squid

Here's one on fishing squid. Did it for the first time this winter in Croatia and am full of everlasting impressions!

It gets dark early. At four, you can’t see a thing anymore and the lack of public lighting in the village lets you finally see what’s been hidden to you in the city: there are stars on the sky. Not the occasional display of a constellation here and there, which you see when you drive off town. When you are lucky to run into a really quality darkness like the one we have here, you realize that there are zillions of stars and every five seconds, one of them falls in a quick arrowy sweep across the universe and you can make a wish. The sea is calm like a pane of glass tonight. The reflections of the starlit skies on the water make it look like the universe and the ocean became one, because you can’t see the horizon. Another star falls and I wish this moment to last forever.

It doesn’t. – The idyll is interrupted by a male voice which spits and shouts: I just f*cking lost another one, for f*ck’s sake!

Vyhodit a hotovo!

Kafka popsal, jak se člověk promění v mouchu. Je to hrozné. Jen o něco méně hrozné je, když se člověk promění v sysla. O tom náhodou něco vím: zatížena rodovým prokletím dvouoborové specializace Shromažďovatel/Archivář, shledala jsem před několika dny, že v mém bytě zbývá už jen poslední utiskovaný metr čtverečný souvislého (tj. předměty, sloupci knih a taškami starého oblečení nenarušeného) prostoru. Stojím uprostřed posledního čtverce a rozhlížím se po místnosti, která vypadá jako kostymérna oblastního divadla, kde se herečky porvaly o každý jednotlivý kus látky, takže na zemi je podestláno modely a textiliemi všech vzorů a barev. Na jednom metru čtverečním nežijí ani nenároční Tokijci, - konstatuji v duchu, a v odhodlání změnit svůj život zvednu ze země první kus oblečení, kterého jsem připravena se vzdát.