Království za koně...

...volal anglický král Richard III., marně prchaje z bitevního pole před více než půl tisíciletím. Budoucí král William nic takového nevolá. Přesto se česká vláda rozhodla věnovat mu jako svatební dar koně, možná pro případ, že by ho někdy v budoucnu potřeboval. 

Totál Balkán IV: Cedule

Na schůzi šéfů demokratizačních útvarů se řešilo, v kolika okresech už došlo k úspěšnému vztyčení dvojjazyčných názvoslovných cedulí na prahu srbských enkláv. Vyšlo najevo, že náš okres je jedinou oblastí v Kosovu, kde cedule zatím radnice ani neschválila. Stamatis mě probodne pohledem a prohlásí, že je zklamán, a nedočká-li se nápravy do příštího týdne, vyvodí důsledky, které zákeřně ani nenaznačí. Takže s Arlindou celý odpoledne žhavíme telefon a přemlouváme paní na radnici, aby na pořad zítřejšího jednání rady k jedenácti obsáhlým bodům přidala ještě Bod 12) Cedule.

Přijímačky na Oxford

Po odstranění většiny postů z Omalovánek ze Štrasburku jsem zaznamenala nesouhlasný pokřik týkající se především jednoho - svého času (2006) nejkomentovanějšího postu na mém starém blogu: proč prý už se nedá nikde najít? Když už podnikám tuto autorskou recyklaci, ráda bych text upravila a cenzurovala, ale je to dlouhé, navíc je půl sedmé ráno a já pádím - pádím ani se neptejte kam, takže své retušérské snahy musím bohužel vzdát. Zřejmě mi to nedá, a tak až se vrátím z místa, kam právě pádím, napíšu druhý díl: Co se stalo po přijímačkách - aby se vidělo, že psaní se dá naučit, lépe řečeno, že se v něm lze alespoň zlepšit (věkem, tlačícími a množícími se termíny odevzdání, apod.). 

Cimrmanova teorie poznání a její uplatnění v politické praxi

Usnula jsem u dnešních Událostí, komentářů. Přitom jsem se tentokrát opravdu chtěla dívat, protože jsem jako naivní volička měla zato, že právě ze zpravodajství bych se mohla dovědět něco bližšího o příčině a možném řešení současné situace ve vládě. (viz výklad Teorie níže: Pravda nepřesná - zpřesňování pravdy) Bylo to jako vzít síto a vypravit se k Vltavě rýžovat zlato. Ani valounek neulpěl, ba ani jediné zrnko...Prostě: nedověděla jsem se zhola nic. (Omyl přesný.) Obrazovku na půl hodiny zaplnilo jakési žánrově nezařaditelné blonďaté stvoření (viz vulgární materialista Bohlen), které 1) neodpovídalo na otázky moderátorem mu trpělivě kladené, 2) mlelo cosi o nějaké nahrávce, kterou pořídil konspirátor A), B) nebo C), jehož identitu nesmíme ani naznačovat, zatímco někdo další naznačoval už dávno dopředu, že nahrávat se bude, takže jasnozřivé stvoření záměrně lhalo mj. o tom, že politici se chtějí udržet u koryt (no nekecej!? to že říkala?), čímž, tedy, uštědřilo dobře vypočítanou ránu - eh? - komu? Neví se, protože je to patrně v režimu utajení. (Ubožák volič zažívá poctivý výprask každý den, takže už mu to ani nepřijde a nějaká další rána sem nebo tam nestojí za řeč.) V tomto bodě přestal můj intelekt na chápání situace stačit, takže jsem rychle a tvrdě usnula jako pes, u něhož dojde ke střetu dvou instinktů a on, chudák, neví, co má dělat. (viz Cimrmanova filosofie externismu. Konfrontace se zjištěním, že s existencí věcí se to má přesně naopak než jak odpovídá běžnému názoru.)

Podvědomí se ujalo toho, na co vědomí nestačilo. Ve snu na mě číhaly obraty jako "dohodli jsme se, že se dohodneme" nebo "odvolávám, co jsem odvolal a slibuji, co jsem slíbil", které kroužily u stropu, zatímco je hovorná blondýnka ve spolupráci s redaktorem, který se snažil přijít věci na kloub, povznášeli o několik úrovní výš, hřímajíce: "odvolávám, že jsem odvolal, co jsem neodvolal" nebo "lhali jsme o tom, že vám lžeme, když vám lžeme" a podobně. Za oknem se prohnal na bicyklu Jan Tleskač, který se ovšem nemohl k celé věci vyjádřit - naznačil jen, že to, co kdysi nenaznačil, naznačil. Cimrman seděl na televizi a pomocí dvojtečkového operátoru na tabuli rozumně vysvětloval, proč se tak divíme, že nevíme nic, když vlastně víme vše, resp. že na konci poznávacího procesu sice nevíme nic, ale zato to víme přesně, načež nakreslil šipku a udělal krok stranou.

Probudila jsem se hrůzou, že mi unikly existenčně klíčové informace. Ano, zprávy byly ty tam. Zaspala jsem celý závěrečný souhrn i sport, a zaznamenala už jen sdělení o tom, že na horách napadlo patnáct čísel sněhu. Na liště pod mapkou podchlazené České republiky běžela informace o tom, že sběratel chilských per Václav Klaus, zve zítra představitele vládních stran k vážnému jednání. (Pokud všechna dosavadní jednání byla nevážná, tak se tentokrát zřejmě máme konečně na co těšit.) 

Otrávena politickou situací i náhlým probuzením do krušné reality, šla jsem si uvařit čaj. Přitom jsem přemýšlela, jestli ze současného galimatyáše plyne jakýkoli, kterýkoli nebo číkoli závěr. Hlavou mi blesklo pouze to, že scenáristé brazilských telenovel by se z tohoto formátu mohli učit: jejich sekvence, kdy bratr otce strýce v osmašedesátém dílu shledá, že jeho manželka je vlastně tetou tety prasestřenice jeho matky, čímž je zcela jednoznačně jeho vnučkou, jsou ve světle současné ekvilibristiky na naší politické scéně trapnými a průhlednými triky v práci s logikou příběhu, na které divák - alespoň ten český - v žádném případě neskočí. 

Teorie, kterou lze beze zbytku aplikovat na stávající situaci v české politice, však skutečně existuje a byla vynalezena před více než čtyřiceti lety. Jde o slavnou Cimrmanovu teorii poznání, jejíž podrobný výklad naleznete zde. Vřele doporučuji ke sledování. Všechno vám bude okamžitě jasné a význam Událostí i komentářů ve světle Teorie navždy zbledne. 

A kdyby někoho zajímala diskuse o současné vládní situaci z hlediska Ústavy a práva, které v této zemi tu a tam pořád ještě trochu vládne, nechť zavítá sem nebo sem. 

Návrat Zn. Kritický

Následující text není, prosím, výrazem zatrpklosti vůči rodné zemi, ale srovnávacím konstatováním faktů: věřím, že jsem měla jen ukrutnou smůlu a příště budu psát o Návratu Zn. Lepším, novém, čistém a milém. Tak tedy: po měsíci na Balkáně vrátila jsem se opět do vlasti, a to - ano - ve svém nízkém autě s plátěnou střechou, které je neúprosným měřítkem kvality silnic a dálnic (...tlumiče mého vozu si už několik let užívají zaslouženého odpočinku). Jistěže: mohla jsem velice pohodlně letět, dokonce za příznivou cenu, a být v Praze za pár hodin. Nabídka laciného letu mi dokonce přišla přímo do emailové schránky, ale jako známý letecký panikář jsem ji okamžitě smazala a vydala se cestou s násobně větším potenciálem pro turbulence a karamboly všeho druhu: putovala jsem dva dny, bez mapy, bez signálu, užívala klikatých horských silnic, vyřvávala do nevinné krajiny dalmatské lidové písně, hledala potravu a nocleh v oblastech osídlených převážně divokou zvěří, čelila tmě, zimě, nehostinné noci a nedostatku benzínu (spasily mě mocné výpary paliva OMV Bosna Super 95 a dvoukilometrový kopec, který končil u paty benzinové stanice). Celkový čas jízdy: dvacet hodin. Celkové náklady: epické. Poznatky cestou: k  nezaplacení.

Jak jsem projížděla státní hranicí

Další porce Ozvěn ze Štrasburku (2005). S odstupem několika let se následující vzpomínka na hraniční přechod Rozvadov bude možná jevit jako hodně velké retro, ačkoli to není tak dávno, co jsme při výjezdu ze země stávali ve frontách v očekávání velice tělesné prohlídky. A hraniční přechody, kde vám při troše smůly ochotně rozeberou auto na prvočinitele, od nás nejsou zas tak daleko: při mé loňské tradiční Ralley Západní Balkán, kterou jsem podnikla ve svém proklatě nízkém autě s děravou plastovou střechou, jsem strávila na jednom hraničním přechodu z Bosny do Chorvatska velice napínavou hodinku. Měla jsem za sebou deset hodin jízdy, bylo půl páté ráno, ale celník nedbal a nechal mě vypakovat z kufru naprosto všechno včetně ponožek s dírou a náhradní pneumatiky (taky s dírou). Když mi chtěl konečně zkonfiskovat vzácnou lahev domácí rakije, mlčky jsem se vytasila s dávno prošlou průkazkou štrasburského soudu s ustřiženým rohem a vyloudila škleb tak úřední, aby bylo jasné, že Carla del Ponte je moje kamarádka. Efekt, který tento žert způsobil, ve mě dodnes budí rozpaky:  celník padl na kolena a blekotal něco jako - promiňte, ctihodnosti!, vypadáte jako otrhaný drban, kdo by se byl dovtípil... Hlavně si na mě, sáhibe, nikde nestěžujte - já mám rodinu! Mám rodinu! - Načež osobně naskládal moje saky paky zpátky do kufru. Takže pointa: Kdo ví, čeho se ještě dočkáme...