Naplno

Steve Jobs tvrdil, že člověk má žít každý den tak, jako by měl být jeho posledním. Málo bylo těch, kdo si mohli dovolit tvrdit totéž se stejnou přesvědčivostí – tíhou své mnohaleté nemoci, vahou odpovědnosti za osud díla, které vytvořil, a závazkem vědomí, že jeho myšlenky sledují miliony lidí. Celý koncept života naplno vypadá triviálně a jasně, ale když se zamyslíme nad tím, co přesně chtěl Steve Jobs svým poselstvím sdělit, zjistíme, že to vůbec není tak jednoznačné, jak se zdá. A protože už se Steva Jobse nemůžeme zeptat, jak to myslel, musíme se vydat na dobrodružnou cestu do hlubin své vlastní duše, každý sám. Tady je orientační trasa té mojí.

Tvůrčí dopis do Oxfordu

Když jsem se před pěti lety hlásila ke studiu tvůrčího psaní v Oxfordu, chtěli po mně řadu textů, jazykových zkoušek, doporučení a prohlášení. Jedním z vyžádaných dokumentů byl i takzvaný personal statement. Žánrově šlo o motivační dopis, kterých jsem předtím i potom psala ještě desítky, ale vysvětlit motivaci ke studiu psaní, navíc v cizím jazyce a ke všemu se pokusit o neotřelou literární formu nebylo nic lehkého. Vzpomínám si, že jsem nad dopisem strávila týden (přemýšlením, váháním, škrtáním, výmluvami na kvalitu pera a papíru, na počasí a zaneprázdnění, proklínáním sebe sama a trháním poznámek na kusy) a chybělo málo, abych dík tomu prošvihla termín odeslání přihlášky. Nakonec jsem napsala text, který během velkého finále možná rozhodl o mém přijetí. Našla jsem ho včera v zasuté složce flashky, která mi v Oxfordu spadla do záchodu, takže funguje pouze občas. Textu se mi zželelo, a tak jsem se rozhodla povýšit ho na Metodický pokyn.

This is the highlight of my day

- řekl Kevin Spacey, když převzal Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve filmu Americká krása. Odkazoval tím na úvodní scénu filmu, kdy protagonista Lester Burnham, frustrovaný manžel, otec a zaměstnanec, onanuje ráno ve sprše řka "Tohle je zlatý hřeb mého dne. Od teďka půjde všechno jenom s kopce." Když jeho představitel děkoval Americké filmové akademii, navázal na parafrázi slovy "doufám, že od teďka to s kopce nepůjde." A nešlo. Naopak. Kevin Spacey patří mezi nejlepší a nejvyhledávanější herce na světě, a to jak ve filmu, tak v divadle. Ale to není nejdůležitější. Troufám si říct, že během uplynulých let udělal tento muž pro mladé autory, režiséry, herce a vůbec pro rozvoj divadla i filmu víc, než kterýkoli jiný současný umělec. 

10 lístků do Divadla Na Zábradlí

Coby kontrast noční výzvy k návštěvě Mekáče a konzumaci prázdných kalorií přicházím s výzvou k návštěvě Divadla Na zábradlí a konzumace vysoké kultury! Jako členka kolektivu pěstounů divadla (konkrétně: adoptivní matka sedadla č. 9 v osmé řadě, v těsném sousedství čestného sedadla Ládi Smoljaka) mám k dispozici deset vstupenek na představení Kolonie tento pátek, 25.11. v 19h a to za cenu 150Kč (cena obvyklá se jinak pohybuje od 250 - 350 Kč). V případě zájmu napište Tomášovi Novotnému na tomas@nazabradli.cz. Sama se s největší pravděpodobností vypravím přímo na místo činu - představení je prý skvělé (což je třeba prověřit) a fakt, že krátce po premiéře není vyprodané, si vysvětluji tím, že autorka hry není příliš známá. Metodický pokyn dne proto zní: podpořme mladé české autor(k)y účastí, aplausem a/nebo věcnou kritikou.

I'm lovin' it'

Musím se přiznat: přestože jsem neochvějnou zastánkyní čteček, kindlí, tabletů, iphonů a jiných vynálezů pro konzumaci a trávení e-knih, sama žádný takový aparát nevlastním. Kdykoli mám příležitost, hladově klikám po dotykových obrazovkách přístrojů svých přátel, případně vířím okolo expozice v krámech s elektronikou a hodinu zkouším, šmatám, otírám se, mačkám a lepím se prsty na plochu nejrůznějších displejů, dokud se mě obsluha počtvrté nezeptá, jak mi může pomoct, a já sklíčeně neodtuším, že nijak - což je úplná pravda, která platí napříč několika aspekty mého současného života. To se ovšem změní: s neomluvitelným zpožděním jsem zjistila, že má oblíbená restaurace McDonald's přišla před pár týdny se soutěží Bingo, kdy je možné kromě 650,000 hamburgerů model double-decker čili Big Mac vyhrát taky ipad nebo iphone. Přátelé - jdu do toho! Pokud vás napadá, že spisovatel, který neušetřil ani na ipad, si může jen stěží dovolit cpát se denně jídlem z Mekáče, je to úvaha zcela správným směrem: kdo taky říká, že se budu cpát já, že? :) Hrací karta nabádá - "Zapoj do soutěže celou rodinu a všechny kamarády" (už se stalo), nezbývá než zapojit čtenáře blogu. Takže prosímvás: pokud dostanete neodolatelnou chuť na některé z McMenu, ale chtěli byste vyhodit automaticky přiložené hrací karty, protože se z principu neúčastníte podobných vykutálených her určených pro konzumní masy, zadržte! Takové hry jsou totiž jako stvořené pro nás - autory, kteří se zatím neproslavili. Na každé kartě je náhodný shluk písmen, která se lepí do řádků - tajenek - pro jednotlivé výhry, já sháním písmena I - P - H nebo O (pro iphone), ale ještě lépe písmena T - A - B - L a znovu T (pro tablet / ipad). (...Výhra "McAuto" mě nechává z principu zcela chladnou, protože nejde o Mazdu MX-5 NB, ale kdybyste jinak nedali a chtěli se za každou cenu zbavit písmen M - C - U - T nebo O, tak chladné principy možná přehodnotím.) A teď pozor: za každé poskytnuté písmeno nabízím jedno stažení e-knihy Totál Balkán zdarma! Vaše nutriční a chuťové harakiri bude navíc odměněno blaženým pocitem, že jste podpořili rozvoj e-literatury v Čechách.

Karel Čapek bloguje

a to zde. Nejnověji například o mravní očistě společnosti od bolševického myšlení. Jak je to dnes, po více než sedmdesáti letech, opět aktuální! Sledujte každý týden na webu Lidových novin. Mimochodem: Čapkovy sloupky už ve své době zcela přesně naplňovaly formu blogpostů - byly stručné, jasné a břitké, tedy takové, jaké by měly blogové zápisky být. (...Z téměř osmdesátky zde publikovaných Metodických pokynů splnily tato kritéria asi tak dva texty.) Čapkova díla jsou jinak volně ke stažení na stránkách pražské Městské knihovny zde.

Za hranicemi našich hájů, luhů a jazykových horizontů doporučuji například Hemingwayův rozcestník a nebo stránky, kterým musí propadnout každý milovník alžbětinského génia - Blogging Shakespeare, kde lze nejnověji najít např. zajímavou polemiku na téma Byl Shakespeare skutečná postava?  vyvolanou filmem Anonymous. Všem Jinopsavcům přeji příjemné brouzdání virtuálními žánry; já jdu pronásledovat inspiraci (posledně spatřena dnes ráno nad Šáreckým údolím v přestrojení za zkřehlé jeřabiny, které tají, když se jich člověk dotkne horkou dlaní, a pak za páru nad mizernou kávou z McDonald's, která mi zamlžila brýle, takže jsem se uprostřed plastohnusné restaurace na malou chvíli cítila jako v impresionistické galerii).

It Takes an Ordinary Man

A poem dedicated to Václav Havel; written in Oxford within the M.St. in Creative Writing Program, in July 2007.

Ať se ta páteř narovná

Podívat se do očí Boba Moravce je jako uvidět naráz celou historii Československa. Ten pohled je snad ještě výstižnější než jeho knihy vzpomínek. Pro člověka, který nikdy nepoznal válku, komunismus ani emigraci, je to ohromující četba. Nikoli však onou neuvěřitelnou paletou zážitků a zkušeností, které jako by život Boba Moravce osudově přitahoval. Čtenáře nejvíce ohromí lidská a morální pevnost, kterou si tento člověk za všech okolností uchoval.

Internacionála pro housle a rudou barvu ve spreji

Za úderného rytmu Internacionály Kleo koordinuje změnu výzdoby v kanceláři libeňských komunistů. Do agitační a nástěnkářské činnosti zapojil i několik dobře rostlých děvčat, která stojí na štaflích a připevňují nad dveře velká kartónová písmena: BUDUJ VLAST-POSÍLÍŠ MÍR. Klea v tuto chvíli mír nezajímá tolik jako to, že může sedět na židli a dívat se děvčatům pod sukně. Na jaře se v Praze koná mistrovství světa v ledním hokeji, Kleo s kluky nadšeně fandí, a když Československo nakonec zvítězí, je na vrcholu štěstí.

Svobodný speciál

Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně publikovala nějaký Metodický pokyn. Dnes to ale napravím, a to textovým hurikánem v podobě Speciálu - série několika textů, které volně tematicky souvisí s dnešním datem.

Smršť filmových tipů

Po dlouhé divácké abstinenci v Dalmácii jsem se vypravila do kina, a to hned třikrát po sobě. Díky opakovaným zklamáním, která mi v uplynulých letech připravily české filmy, jsem se trochu bála, jestli mě to nepoloží, protože všechny tři filmy byly Czechmade. Ale dopadlo to dobře, resp. dopadlo to 2:1 pro český film. Viděla jsem komedii Alice Nellis Perfect Days (+), pak film Jiřího Vejdělka Muži v naději (-) a nakonec dokument o dvou českých elektrikářích v Africe Pod sluncem tma (+!).

Víko rakve Jíva

Někdy se ptají autorů, který text pro ně byl vůbec nejtěžší. A autoři často odpovídají: každý text byl nejtěžší. Nedovedou vybrat jeden, který by jasně vyčníval. Já svůj nejtěžší text znám. Obtížností se nemůže měřit s čímkoli jiným, co jsem kdy psala. Vzpomínám na dny, kdy jsem se s ním rvala, kdy jsem si byla jistá, že to nedokážu, a když jsem ho konečně napsala, věděla jsem, jak je nedostatečný – uvědomila jsem si ve vší tíze a smutku, že i nejvybranější, nejtrefnější slova někdy nestačí. Ten text má jen jednu stránku. Je to řeč, kterou jsem psala, když zemřela moje babička, a kterou jsem četla na jejím pohřbu.