První autorské e-čtení je tady!

Konkrétně tady, v Městské knihovně dne 25.4. od 16h. Je to premiéra pro mě, pro O.S.N. i pro Městskou knihovnu, tak určitě přijďte! 

Čtyři kečupy a jedna Elle

Až do nedávna se každý měsíc opakovalo totéž. Zahlédla jsem na stáncích nové číslo Elle a zatoužila po něm.  Pro neznalé: Elle je časopis za stovku. Za stovku lze pořídit leccos jiného, obzvlášť pokud jste nízkorozpočtový spisovatel, který se živí hlavně rýží s kečupem a ve jménu literatury již rozprodal přes aukro zhruba polovinu vybavení svého bytu. Dubnové číslo časopisu Elle stálo sto dvacet, a to kvůli neodolatelnému tričku, které dráždilo zpoza igelitu. Nakonec, kde se v dnešní době dostane tričko za dvacku? - řekla jsem si a nechala se obestřít nezodpovědným dojmem, že zakoupením časopisu nastane v mém životě zlom. Obléknu tričko a povstanu z finanční tísně jako fénix z popela! Něco se stane.

Nejlepší zápisník filmového diváka

Vyrábí ho firma Moleskine, je velmi drahý, ale já jsem měla štěstí: dostala jsem ho k Vánocům (spolu s deníkem čtenářským ze stejné edice) od svého agenta-nakladatele. Abych prý coby e-spisovatelka nezapomněla psát propiskou. Z počátečního nadšeneckého projektu "Každý týden nový záznam" pro jiné zaměstnání sešlo, ale několik kousků sešit přeci jen obsahuje.

Tváří v tvář filmu

Nikoliv jako divák, ale jako tvůrce - dramaturg nebo scenárista. Představme si tuto scénu: mladá autorka je na jakési společenské akci usazena ke stolu, kde sedí dva producenti a režisér. Dají se do řeči o svém novém projektu, scénáři, který nechali přeložit do angličtiny, ale  - znáte překladatele! - úplně to zkazili. Z geniálního díla v češtině vyrobili paskvil. Takže producent, chudák, musí urychleně sehnat člověka, nejlépe scenáristu-angličtináře, který by text opravil a dramaturgicky sjednotil. Když to mladá autorka, shodou okolností scenáristka-angličtinářka uslyší, pohotově pípne: Já bych se toho, s dovolením, zhostila.

Autorské čtení...

...z knihy Totál Balkán se uskuteční v úterý 17.4. v 17h v knihkupectví Neoluxor na václavském Václaváku v Praze. Čtenáři Jiného psaní vřele vítáni!

Křečkové, VeVerky a zjednodušenej lid

Otázka dne: komu (kromě manželů Křečkových) se doopravdy líbí filmy, které se obvykle pouští v dálkovém turistickém autobusu? A otázka souvisící: kdo - propánakrále! - KDO volil v parlamentních volbách před dvěma lety stranu Věci veřejné? Nevím, kolik je nenáročných diváků, ale voličů bylo v každém případě 569 127. Což je víc než 11 000 autobusů. Chápete? Jedenáct tisíc Karos lidí před dvěma lety podlehlo ryzí strejcovské bodrosti Radka Johna, kolenům odhalených blondýnek (některé z nich, jak se ukázalo, kolena nejen odhalují, ale také jimi myslí) a neklamnému tušení, že mládí vpřed! nás spasí. 

Pár postřehů z autobusu

My, český národ, vynikáme v řadě disciplín, v nichž národy ostatní kulhají daleko za námi. Jednou z nich jsou dlouhé přesuny autobusem. Zásadní okruhy s autobusovou turistikou souvisící popsal již před lety kolega Viewegh v románu Účastníci zájezdu. Proslulo i pozdější filmové zpracování, v němž zazářila mj. dvojice řidičů Liška/Krobot. Sama jezdím autobusem do destinace vzdálenější než hodinu cesty přesně dvakrát do roka, a to 1) na lyžařský zájezd do Francie a 2) z lyžařského zájezdu zpět do ČR. 

Jak prodat svůj scénář? Na lanovce!

Tisíce lidí touží uspět na poli filmové scénáristiky. Jejich touha je motorem velice výnosného průmyslu, který zabírá mnoho regálů v (anglofonních) knihkupectvích a celé budovy učeben. Napsat scénář? Ano! Náš expert, člen týmu autorů dvou epizod argentinské telenovely před třiceti lety, vám poví, jak na to. Cože? Vy už jste scénář napsali? Inu, teď si teprve užijete. Zaplaťte a dozvíte se, jak váš scénář prodat. Market Your Script. Sell Your Screenplay Today! 

Tvůrčí psaní pro soudce...

...mělo původ v Tvůrčím právu pro spisovatele. Nečekaná diskuse se rozvětvila až do mého mailu, kde vyvrcholila nabídkou, jestli bych nechtěla učit kurs psaní na Justiční akademii, a sice pro soudce s praxí do tří let. Kurs byl vypsán pod přitažlivým titulem "Tvůrčí psaní (nejen) rozsudku", což nenechalo chladným zpravodajský štáb TV Nova, který hned přispěchal s reportáží (...můj štěk o tom, že české justici fandím, a zvláště do mladých soudkyň a soudců vkládám naděje, bohužel pro nadbytečnost vystřihli).

Zázraky všedního dne

Není snadné býti autorem, ale vysloveně nesnadné je být autorem daňového přiznání: třikrát jsem ho vyplnila špatně, počtvrté dobře, šestkrát volala trpělivé paní účetní, z toho pouze dvakrát se stejným dotazem, osmkrát přemohla tiskárnu a vymodlila z ní potvrzení, s nímž za pět minut pádím na poštu. Jediné, co mi šlo hned napoprvé, byl podpis. Uf... Avšak i v takové dny, jako je ten dnešní - tedy v poslední možný den pro odevzdání daňového přiznání, kdy finanční a poštovní úřady praskají ve švech, se může stát malý zázrak: Česká pošta, a.s., mi zcela nečekaně poslala zpátky všechny peníze, které jsem zaplatila za nedobrovolné šachy s balíky do ruky. Tak vida! 

Slovo o plastech v kuchyni

Důkaz o tom, že spisovatel nemá co dělat v kuchyni, protože tam páchá škody značného rozsahu, poskytl už před několika lety Zdeněk Svěrák. Myslela jsem, že tím určil definitivní mantinel toho, co zkrátka nelze tolerovat, a člověka, který by se dopustil téhož, zbavuje jakýchkoli dalších práv v kuchyni (kromě pasivních práv strávníka). Tím, čeho jsem se dopustila dnes večer já, se mi však podařilo na důkaz podle Svěráka  navázat a posunout mantinel o bezvýznamných několik centimetrů dále. 

Racek je fracek

A jeho píseň v žádném případě není líbezná. Komentátor(ka) Q. udeřil(a) hřebík do lebky. Je to pláč, křik, skřehotání, paví skřek, zkrátka cokoli jiného než slavičí (líbezná) píseň. Vím to. Jenže věc je zapeklitá. Jsouc překladatelským diletantem, učinila jsem tento prostořeký závěr: pokud je prioritou překladu soulad s melodií a tedy zachování možnosti odzpívat píseň v české verzi, pak je podle mě třeba učinit řadu krutých jazykových kompromisů a nebo - lépe - napsat úplně nový text, který snad zachová pointu originálu, ale jinak s ním bude mít pramálo společného. Na charakteristickou libozvučnost původního jazyka můžeme tak jako tak zapomenout. Pokud je cílem držet se co možná nejúzkostlivěji obsahu  původního textu, pak téměř s jistotou nepůjde zpívat, obzvlášť, pokud jde o překlad mezi jazyky, které mají na první pohled řadu podobností (viz má potyčka s fantastickou polskou básní Czeslawa Milosze, kterou se mi podařilo přeložit do angličtiny, a to poté, co jsem shledala, že přebásnění do češtiny není v mých silách. Kdyby se do toho někomu z vás chtělo, originál je zde. Překlad do češtiny by byl záslužným příspěvkem v boji proti komunismu.) Pohlednici s jadranským motivem vyhrává shora uvedený/á Q. (pošlete mi, prosím, adresu na bcechova@centrum.cz; mohu případně i nascanovat do mailu:).  Jinak velice děkuji vám všem, co jste si dali práci s připomínkami - budu je mít na paměti při rozjímání nad novou verzí!

Co s rackem?

Překlad písňového textu je jednou z nejtěžších disciplín, do kterých jsem se v oblasti psaní pustila. Zatím jsem nepostoupila výš než do ligy začátečnických břídilů. Nejde mi to. Rázuju po bytě a trhám papíry s poznámkami, které 1) vůbec nevystihují originální text, 2) vystihují ho, ale nerýmují se, 3) vystihují, rýmují se, ale k vytyčené melodii pasují asi jako Skákal pes k Měsíčku na nebi hlubokém. Po několikadenním úsilí se obvykle dopracuji ke třema upoceným slokám, které přečtu rodině, čímž zjistím, nakolik jsem se doopravdy přiblížila kouzlu původního textu: při humoristických písních rodina nehne brvou a tváří se sklíčeně, zatímco u písní lyrických až baladických se může potrhat smíchy. Tak tomu bylo u překladu písně Galeb i ja od Olivera Dragojeviče. Tu ovšem přeložit musím, a sice do nové knihy, která vyjde ještě na jaře. Svolení autora chorvatské verze mám. Požehnání pěvce taky. Jenže jsem se zasekla.

Kam až zajde fanoušek

Těžko říct, co si myslela ikona chorvatské hudby, když mě letos v únoru opět spatřila, ano, jako fanouška, který se neuvěřitelně obratným způsobem vetřel do zákulisí a dožadoval se podpisu, fotografování s umělcem a přátelského rozhovoru v půl čtvrté ráno. Naposledy jsme se viděli před dvěma lety, poté, co jsem v důsledku výbuchu islandského vulkánu, ergo zrušení mého letu do Londýna, nasedla do vozu Mazda MX-5 a za strašlivých dobrodružství a astronomických nákladů podnikla pětadvacetihodinovou cestu, protože jsem přeci musela vidět Olivera Dragojeviče, kterak pěje v Royal Albert Hall. Ostatně, čtenáři, kteří vládnete jazykem anglickým, račte číst zde. 

Vítejte na palubě Boeingu 737

Mnoho let se zdálo, že má schopnost vcítit se do příběhu, je nadprůměrná. Včera jsem zjistila, že předčí i mé krajní ambice, a dumám, nakolik pozitivní dopad může takové nadání mít v praktických oblastech mého života. (Vzpomeňme Otu Plka z Cimrmanovy herecké společnosti Lipany, který se podle svědectví pamětníků dovedl vžít do role tak mocně, že doslova bydlel v charakteru postavy, kterou na jevišti představoval, a opravdovost, se kterou podal třeba Maryšu měla za následek, že s ním po představení nikdo nechtěl jít na kávu.) Čtenáři zdejšího blogu mohou být, nicméně, spokojeni, protože vyšlo najevo, že jejich autorka v zájmu příběhu klidně vyskočí z letadla.

The Iron Lady: Všímejte si svých myšlenek

Konečně jsem vyrazila na Železnou lady. Když jsem přišla z kina, rychle jsem vyhledala a zhltla scénář, abych se ujistila o tom, co nám do umdlení opakovali ve všech hodinách scenáristiky: dobrý scénář lze zkazit, ale ze špatného scénáře nikdy - nikdy nevznikne dobrý film. U Iron Lady je to škoda dvojnásob, protože snímky na motivy životopisu Margaret Thatcher jsou tímto vyčerpány a lepšího zpracování, které by si setsakra zasloužila, se nedočkáme. I tak film stojí za vidění - kvůli určitému (byť nekompletnímu a místy dost zavádějícímu) pohledu na éru první britské premiérky, neuvěřitelnému výkonu maskérů, Meryl Streep i herců ve výborně obsazených vedlejších rolích.

Jarní deblok blogem

Zvládáte přípravy na jaro? Já ne. Jsem zablokovaná (ano, proluka v četnosti příspěvků na Jiném psaní je neklamným příznakem). Čučím do zdi, i když zrovna spěchám. Běžné úkony představují kolosální problém. Například nemůžu najít pumpičku a dofouknout kola od kola (ne ledajakého, jedná se o kolo kosovské, kterým prý protagonistka románu Totál Balkán jezdila po mostě v Kosovské Mitrovici, načež ho přes Černou Horu, Bosnu, Albánii, Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko dopravila po součástkách až do Prahy). Na pár dní pomohla euforie z dopsání nového rukopisu. Víkend jsem přečkala s hadrem v ruce, leštíc kapotu Mazdy MX-5 v tmavomodré metalíze a látajíc záděry v béžovém interiéru. V pondělí jsem si dala hadr na hlavu a rozeštkala se. Připadala jsem si... Jak to jen popsat? Prázdná? Ne. Vyhoření? Taky ne. Tak co teda?

Balada doručovací (poštovné a balné včetně)

Pošťáckou pohádku známe. I Pošťáka, který vždycky zvonil dvakrát. Vyskytla se dokonce situační komedie z francouzské pošty. Ale poštovní balada (s prvky absurdního dramatu), to tu ještě nebylo. Inspirovala mě k němu služba České pošty, která sluje Balík Do ruky. Tento skvělý vynález a jeho maskot - smějící se balík s ručičkama a nožičkama - mě na první pohled okouzlil. Zatoužila jsem po něm. Bylo mi velice líto, že mně žádné balíky nechodí, a tak jsem poskočila radostí, když se naskytla příležitost Balík Do ruky alespoň poslat. Netušila jsem, že se tímto vydávám na trať neuvěřitelného dobrodružství, které by náročností a celkovými náklady neurazilo ani kdejakého uhlobarona.

Chov autora ve výběhu (v centru města)

...aneb Deset okamžiků, kdy je autor šťasten na nevyzpytatelném území mimo tvůrčí pracoviště. Kupodivu mezi ně obvykle nepatří moment, kdy po půl roce práce konečně dopíše knihu. Tehdy se daleko spíše cítí prázdný a nejistý. Ale pak přijdou chvíle, kdy autor zavýskne štěstím, srdce mu poskočí, usedne, zjihne a on, naplněn novou energií, zazdí se opět ve své badatelně.

Literatura, Zn. K dostání v jedné velikosti

V rozhovoru na Radiu Wave jsme se s redaktorem zlehka střetli v rámci jedné z otázek: prý že, co je literatura s velkým L?