The Whistleblower

Několik let čekám na film, který by v ohromné změti filmů týkajících se konfliktu v Bosně vynikl a překonal snímek Země nikoho. Ten před deseti lety v mistrné zkratce obsáhl veškerá témata etnického konfliktu a účasti mezinárodních sil v něm. Příběh byl smyšlený, ale v divákovi zanechal skandální dojem, že něco takového by se snad vážně mohlo stát. 

O zmrzlinářce, která chtěla změnit svět

Po delší odmlce v pravidelných ukázkách tvůrčí práce z kuchyně spisovatele (netýká se reportáží o neúspěšném vaření čehokoli) přináším povídku inspirovanou výletem do nákupního centra. Všem, co do řad pravidelných čtenářů blogu přibyli teprve nedávno připomínám starší literární kousky, které najdete v archivu. Kuchaři ocení příspěvky zde, automobilisté - klidněte tady, příznivci poezie - šup sem, zájemci o košt z Totál Balkánu - postavte se, prosím, do fronty zde a ty, které zajímají bajky, povídky a další prozaické žánry, koukněte na tohle. Kromě toho vězte, že kniha Totál Balkán je k dostání v knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, dokonce to dotáhla až do výlohy - juch!

Totál náklad

Po vyskladnění Totál Balkánu do druhého patra jsme s mým agentem-nakladatelem učinili několik závěrů: 1. O.S.N. (Opravdu Skvělé Nakladatelství) nelze provozovat bez rudlu, 2. vyskladňovací četa ve složení nakladatel-autorka je nevhodná, obzvlášť tehdy, kdy autorka vůbec nevyskladňuje, ale pouze drží dveře od výtahu, 3. tisíc kusů knih zabírá v bytě tolik (strategického) místa, že je třeba se jich urychleně zbavit, a to v ideálním případě prodejem, neboť 4. činnost nakladatelská se ukázala být především činností nákladnou. Klikněte ZDE, pokud nám chcete s umenšováním hromady pomoct!

Zprávy z tvůrčího pracoviště

Milí čtenáři, mám několik novinek: zaprvé, kniha Totál Balkán je už k dispozici i v tištěné formě a zabírá zhruba půl bytu, přestože jde o malý náklad (štěstí, že jsme se nerozhoupali k nákladu velkému, který by nás z bytu vytěsnil zcela). Knihu bude možné si objednat na dobírku přes www.totalbalkan.cz, případně zakoupit na křtu nebo na autorských čteních, o nichž zde budu včas informovat. Za druhé, v těchto dnech dokončuji rukopis další knihy, která vyjde na jaře. S ukázkou přispěchám v nejbližších dnech. A za třetí, pokud si chcete poslechnout rozhovor (nejen) o tvůrčích radostech a strastech spisovatelky, která bývala právničkou, tak si zapněte Radiožurnál dnes ve 23 hodin. 

Autorské (zlo)zvyky

Zdá se, že spisovatelé propadají při své práci různým zvykům a rituálům častěji, než lidé jiných profesí. Zřejmě proto, že nad svou disciplínu a výkony musí dohlížet oni sami (případně vydavatel, který se tu a tam citlivě připomene s termínem odevzdání rukopisu), takže poté, co se spisovatel provzteká několika léty rozkladu, přijde na to, že pravdu měli jezoviti, když tvrdili - zachovej řád a řád zachová tebe. Nerad pak vymyslí nějaký osobitý bič, který nad jeho výkonností bude držet ochranný švih. 

Nad hovězí polévkou

Tak jsem se odvážila, lépe řečeno totální hlad mě donutil: dám už pokoj s instantními čínskými polévkami a ve velkém hrnci vyrobím pravý domácí hovězí vývar! Byl to úkol hodný měsíce ledna, který je beztak pln ambicí a předsevzetí, elánu a odhodlání zkoušet věci, které jsme nikdy v životě nedělali a - jak mohu dodat po trpkých zkušenostech - už je taky v životě dělat nebudeme!

Umění přepisovat

Mantra, kterou nám v Oxfordu stále opakovali, zněla: "Writing is rewriting", tedy "Psaní je přepisování". Tomu odpovídal i obvyklý začátek rozhovorů mezi studenty v týdnech mezi odevzdáním semestrálních prací všelikých žánrů: "How many drafts?", což znamenalo "U které jsi verze?" a šlo to zrovna tak chápat jako dotaz "V kterém jsi měsíci?" Můj obvyklý počet byl tři až čtyři verze, a pokaždé jsem měla pocit, že by to chtělo alespoň ještě jeden přepis, i kdyby jen ze sportu či ze zvědavosti. 

Vzpomínky na léto

Navzdory neurčitému a nijakému počasí venku prožívám léto na plné pecky. Stejně jako tomu bylo u několika jiných nečekaně šťastných období mého života, základem období současného bylo prostě to, že jsem neměla na výběr. Uprostřed zimy píšu nový román, který se odehrává převážně v létě a má být převážně veselý, takže jděte k šípku s realitou za oknem, která je spíš k pláči (a člověk by rozhodně nemusel zůstat jen u počasí).

Totál trailer!

V rámci vynalézavých manévrů, jimiž jsem se v uplynulých měsích snažila vyhnout práci, mě napadlo toto: když může být upoutávka na film, proč by nemohla být upoutávka na knihu? - Můj Opravdu Skvělý Nakladatel se nápadu chopil a vtělil mou představu do vlastnoručního traileru, na který se můžete podívat zde. Produkce upoutávek ho zaujala natolik, že angažoval studenta filmového střihu a společně vyrobili ještě tuto verzi. Celý kanál Totál Balkánu pak najdete tady - postupně tam budou přibývat další videa. Které zpracování se vám líbí víc? Sem s názory, budu za ně vděčná. Jinak všem čtenářům upřímně děkuji za přízeň v roce 2011 a přeji báječný nový rok! Ani nevíte, kolikrát jsem se díky vašim povzbudivým komentářům odpíchla ode dna Mariánského příkopu tvůrčí nejistoty, ořezala tužku, překlopila list (zpravidla piškvorkový arch) a v nové naději rozčísla další prázdnou obrazovku. Jdu  dál zarytě mlčet předvečerem třaskavé silvestrovské noci (...každý rok touto dobou totiž odolávám výzvám k veselí a přípitkům, dokud spolehlivě nedospěji k závěru, že letošní čas promarněný líným bloumáním za těch pár zbývajících hodin už opravdu nedoženu, takže se nerada vztyčím od počítače a stanovím předsevzetí pro rok 2012: omezit líné bloumání a shora uvedené úhybné manévry. 

Metodické a kritické vyhlášení vítězů vánoční soutěže

Musím uznat, že předvánoční scenáristická soutěž rozmělnila moje předsudky vůči rozhodčím a hodnotitelům literárních soutěží. Mám na ně spadeno, a to z principu, protože jsem sama nikdy nic nevyhrála, ba ani čestné uznání nezískala, a to přesto, že jsem se odjakživa všeho účastnila, vecpala se do okresních slohových přeborů i prestižních soutěží při mezinárodních filmových festivalech. Prý není důležité vyhrát...no. To jistě ne, ale na druhou stranu, opakovaným neúspěchem vzniká nebezpečí, že člověk zahořkne a otupí. Mě to ovšem nečeká, protože jsem zjistila, že vybrat vítěze je neuvěřitelně těžké a nakonec je to vždycky alespoň trochu nespravedlivé. Jistěže mě napadlo přihlásit se incognito sama, prohlásit se vítězkou a začít tak vyrovnávat svoje soutěžní skóre, které je ještě horší než moje letošní skóre v piškvorkách. Ale demotivavala mě inzerovaná první cena: co bych já s výtiskem knihy Totál Balkán, že? Zaprvé, toto dílo jsem v uplynulém roce četla osmadvacetkrát a zadruhé, v brzké době se celý můj byt promění v monument Totál Balkánu, protože ho zaplní sloupce výtisků, které nemám kde uskladnit, a pokud si knihu nikdo nekoupí, strávím zbytek svých dní zakopána v iglú z cihel totálních tlustospisů. 

Metodický konec příběhu Šťastné, veselé, opuštěné

Díky všem, kteří jste se zúčastnili soutěže o výtisk knihy Totál Balkán! Díky za odvahu jít s kůží na trh a za čas, který jste s námětem strávili. Do konce týdne vyhlásím vítěze, ale hlavně - ráda bych ohodnotila všechny účastníky nejen gejzírem upoutávek na Totální e-knihu, ale také stručným komentářem a výtažkem ze štosu scenáristických příruček, ze kterých jsem zatím měla příležitost čerpat, a které se (při psaní/čtení recenzí na vlastní díla/vytváření recenzí na díla cizí) ukázaly jako hodné zapamatování. Než k tomu přikročím, vhazuji do pléna svoji verzi dokončení, což jsem neprozřetelně slíbila kdysi na počátku, při vyhlašování soutěže. Nuže - chopte se mě, pochopové, Šaldové, Spáčilové a další, ale prosímvás s citem. Jo? - S citem. 

Mým čtenářům

Vám všem, co jste mě celý rok podporovali svou přízní, kritikou i povzbudivými komentáři upřímně děkuji a přeji hezké Vánoce a šťastný rok 2012.

Křesla u stolu v českém nebi

foto Zdeněk Škrdlant, DJC

Poslední dobou se tato křesla plní v nelítostně krátkých intervalech, jen co je pravda. Vzpomínám na několik vzácných okamžiků, kdy Václav Havel přišel do Divadla Járy Cimrmana a bylo na něm okamžitě vidět, že je ve svém nejradostnějším elementu -  v zádveří divadelního jeviště načichlého cigaretami a potem kostýmů, prostředí, kterého se vzdal, a to pro blaho národa, jenž tuto jeho soukromou oběť oceňoval čím dál méně. Vzpomínám na fascinaci, kterou jsem prožívala, když jsem objevovala jeho eseje a hry, na hrdost, která mnou prostoupila, kdykoli jsem v zahraničí uslyšela jeho jméno z úst lidí všech národností a profesí - a uvědomila si, jak obrovskou úctu nám ve světě tento jediný člověk vydobyl. 

Jistě, pane ministře ***

Tři hvězdy pro inscenaci Jistě, pane ministře v Divadle na Vinohradech. Hraje se už pět let, takže mě neomlouvají ani mé četné a dlouhé zahraniční cesty: tohle jsem měla vidět dávno! Ač mám obvykle nedůvěru k režisérům, kteří mají scenáristické ambice  nebo k hercům, kteří se montují do režie, musím říct, že Martin Stropnický se v této své režijní premiéře v divadle opravdu zaskvěl. Představení, které je dostatečně dynamické samotným textem, obohatil využitím projekcí na pozadí nebo tím, že do davové role politických sympatizantů zapojil Mimický sbor divadla. Obsazení: prvoligové. František Němec, Daniela Kolářová a v hlavní roli - ó ano! - herecký aristokrat Viktor Preiss (...velice mě rozrušilo, že vypadá jako dvojče Kevina Spaceyho v jeho současné fousaté roli Richarda III.). Asi půjdu příležitostně znovu. Pokud se vám podaří sehnat lístky, běžte taky! A těšte se na jarní divadelní událost, kterou bude vinohradské uvedení hry Amadeus v překladu Martina Hilského. 

Once Upon a Time...v Paříži

Stejně jako tisíce lidí - čtenářů, spisovatelů či náhodných kolemjdoucích - to knihkupectví mě očarovalo hned, jak jsem poprvé uviděla jeho ošoupaný vchod a zdivo knih, které se zvenčí drolilo místo fasády. Genius loci anglického antikvariátu a knihkupectví Shakespeare and Company naproti katedrále Notre Dame nešlo přehlédnout. Člověk nemusel mít kdovíjaký vztah k zaprášeným koženým vazbám nebo autorský nos, jímž by zavětřil horní patro a v něm kolegy-spisovatele, přes den zakuklené ve spacácích a v noci pohroužené do psaní pod klenbou z Hemingwayů, Fitzgeraldů nebo Ezra Poundů, kteří kdysi seděli na stejných židlích, aby se protrápili toutéž básnickou líhní (Hemingway toto období a své hodiny v Shakespeare and Co. neopakovatelně zdokladoval v knize Pohyblivý svátek). Duch tohoto místa měl velice konkrétní podobu: více než šedesát let stál u pokladny nebo rovnal nové knihy do polic. Byl jím sám jeho majitel George Whitman, nenápadný člověk, který za své zásluhy o rozvoj literatury nikdy nedostal žádnou cenu, přestože k rozmachu nových anglofonních autorů v Evropě přispěl víc než kdejací nositelé státních vyznamenání. Pan Whitman zemřel včera ve věku 98 let. A protože jsem se kdysi na krátký nádherný čas zařadila mezi šťastné autory, kteří směli u Shakespeara psát, spát a účastnit se vážných debat v pokojíku s výhledem na věže chrámu Matky boží, věnuji následujících pár řádků na památku Georgovi Whitmanovi. Varování: Napsala jsem je před dvanácti lety, krátce poté, co jsem poprvé překročila práh ošoupaného vchodu, takže jde o úryvek ze školní slohové práce, nikoliv o úryvek z literatury.

Metodické pokyny k piškvorkám

Znám člověka, který by mohl být mistrem republiky v piškvorkách. Když jsem se ním poprvé utkala, nechal mě gentlemansky začít, načež podnikl zcela nesmyslný úhlopříčný tah ob tři pole a vyloudil nevinný úsměv. Vzbudilo to ve mně falešný pocit převahy. Aha, - říkala jsem si. Neumí to. Začátečník. Vyřídil mě v osmi tazích. Stane se, - chlácholila jsem své zaskočené hráčské ego, - i mistr (já) se utne. Tvářil se jako by se mnou souhlasil. Načež jsem znovu začala, znovu nadzvedla obočí nad dětinským tahem ob tři pole - a prohrála. V šesti tazích. Soupeř se vlídně usmíval, což mě nadzvedlo. "Tak si to obtáhni," ucedila jsem a ukázala na obrazec směšných rozměrů. "Nestojí to zato," odtušil. "Hrajeme dál?" Rozzuřil mě.

Pocta mému nejskvělejšímu učiteli psaní

Nebyl jím nikdo jiný než Láďa Smoljak, který by se dnes dožil osmdesáti let. Vzpomínám na něho nad naší korespondencí, která se v úryvcích objevila i v knize Mým divákům, ale jejíž větší část zůstane ukrytá v šuplíku, kde hýčkám nejvzácnější poklady, mezi jinými i Láďovy neocenitelné rady ke psaní a jeho recenze mých textů, ba dokonce mé rozkoktané p-p-premiéry v rozhlase. 

Vánoční pokyny: Soutěž o podepsaný výtisk knihy Totál Balkán!

S literárními a scenáristickými soutěžemi jsem si prožila svoje: bez nadsázky mohu říct, že v uplynulých letech jsem obdržela desítky zamítavých dopisů od různých komisí, panelů, literárních organizací a nadací. Ano, poslala jsem scénář do soutěže RWE. Ano, zúčastnila jsem se soutěže Román na pokračování s Michalem Vieweghem. Ba že, sleduji uzávěrky povídkových soutěží v Británii a tendrů na scénáře v Kalifornii. Na počátku spisovatelské kariéry, kdy to mé úspory ještě dovolovaly, jsem na různých registračních poplatcích do soutěží utratila klidně sto dolarů měsíčně. Spoustu lidí se podivovalo nad tím, že po tolika neúspěších mám pořád nervy zkoušet to stále znovu: ano, mít peníze, hlásím se neohroženě dál. Je to potřeba. Je to součástí práce spisovatele / scénáristy. Je nutné si neustále vytvářet nové termíny a povinnosti, jinak člověk hnije zaživa, v přímém přenosu během rezignovaných hovorů přes skype, kdy své přátele informuje o tom, jak je ten tvůrčí život osamělý a těžký - ó tak těžký!  

A teď k věci: našla jsem v šuplíku filmový námět, který je jedním z několika odpadních produktů mé roční spolupráce s jedním českým režisérem, a shledala jsem, že věc není úplně k zahození. Mám vymyšlených několik variant konce, ale žádná není to pravé ořechové. Takže zde dávám začátek námětu do placu, a to pro ty z vás, kteří rádi píší nebo jen při sledování filmů fantazírují o tom, co by kdyby - a jak to všechno dopadne.  Zkuste vymyslet a stručně rozepsat (stačí pár řádek, ale dle libosti jich může být i víc), jak by podle vás tento příběh mohl pokračovat. Svůj nápad publikujte v podobě komentáře přímo pod tento post, a to nejpozději do Vánoc. Nezapomeňte uvést své jméno a nějaký kontakt. Autora nápadu, který se mi bude zdát nejlepší, odměním jedním kusem knihy Totál Balkán, která - a teď pozor - bude vážit skoro kilo a stát bude přes tři kila (divila bych se, kdyby můj agent-nakladatel dokázal při všech vysokých nákladech srazit cenu níže - na druhou stranu elektronická verze bude podstatně levnější). Pokud by dotyčný nápad byl tak dobrý, že by stálo za úvahu celý námět rozepsat do scénáře a poslat do některé ze soutěží, ráda si zaspoluautořím - když nás bude víc, můžeme pak alespoň čelit odmítavým dopisům společně a navzájem si postěžovat, jak je ten autorský život těžký, ó těžký!

P.S. Po skončení soutěže čestně zveřejním svou původní verzi konce. Zároveň si vyhrazuji právo cenu neudělit, pokud by se, ehm, třeba nikdo nepřihlásil, ale věřím, že se zúčastníte a šuplíkový námět svou tvořivostí povýšíte na originální skvost!

Naplno

Steve Jobs tvrdil, že člověk má žít každý den tak, jako by měl být jeho posledním. Málo bylo těch, kdo si mohli dovolit tvrdit totéž se stejnou přesvědčivostí – tíhou své mnohaleté nemoci, vahou odpovědnosti za osud díla, které vytvořil, a závazkem vědomí, že jeho myšlenky sledují miliony lidí. Celý koncept života naplno vypadá triviálně a jasně, ale když se zamyslíme nad tím, co přesně chtěl Steve Jobs svým poselstvím sdělit, zjistíme, že to vůbec není tak jednoznačné, jak se zdá. A protože už se Steva Jobse nemůžeme zeptat, jak to myslel, musíme se vydat na dobrodružnou cestu do hlubin své vlastní duše, každý sám. Tady je orientační trasa té mojí.

Tvůrčí dopis do Oxfordu

Když jsem se před pěti lety hlásila ke studiu tvůrčího psaní v Oxfordu, chtěli po mně řadu textů, jazykových zkoušek, doporučení a prohlášení. Jedním z vyžádaných dokumentů byl i takzvaný personal statement. Žánrově šlo o motivační dopis, kterých jsem předtím i potom psala ještě desítky, ale vysvětlit motivaci ke studiu psaní, navíc v cizím jazyce a ke všemu se pokusit o neotřelou literární formu nebylo nic lehkého. Vzpomínám si, že jsem nad dopisem strávila týden (přemýšlením, váháním, škrtáním, výmluvami na kvalitu pera a papíru, na počasí a zaneprázdnění, proklínáním sebe sama a trháním poznámek na kusy) a chybělo málo, abych dík tomu prošvihla termín odeslání přihlášky. Nakonec jsem napsala text, který během velkého finále možná rozhodl o mém přijetí. Našla jsem ho včera v zasuté složce flashky, která mi v Oxfordu spadla do záchodu, takže funguje pouze občas. Textu se mi zželelo, a tak jsem se rozhodla povýšit ho na Metodický pokyn.